Babička Anna byla zvyklá chodit na starý hřbitov sama. Její rodiče odešli ze života před mnoha desetiletími a od té doby na jejich hrobě málokdy kdo zapálil svíčku nebo položil květiny. Anna už dávno neměla žádné sourozence ani jiné blízké příbuzné. Vždy věřila, že je poslední, kdo si na své rodiče pamatuje.

Ten den bylo chladno, vítr unášel žluté listí a hřbitov působil opuštěněji než jindy. Když však Anna dorazila k hrobu svých rodičů, překvapeně se zastavila. U hrobu klečela žena a pečlivě vytrhávala plevel, zametala spadané listí a urovnávala kameny.

Anna zůstala stát v bezpečné vzdálenosti a nepozorovaně ji pozorovala. Žena se chovala, jako by místo dobře znala, jako by ji s tímto hrobem pojilo něco hlubšího než náhodné gesto soucitu. Každý její pohyb byl něžný a uctivý.

V hlavě Anny se rojily otázky. Kdo je ta žena? Proč se stará o hrob lidí, které podle jejího vědomí už nikdo nepřipomíná?

Když žena dokončila úklid, vytáhla z kabely svazek polních květin a položila ho na náhrobek. Pak se tiše pomodlila, sklonila hlavu a šepotem pronášela slova, která vítr odnášel pryč. Anna zaslechla jen útržky:

«…děkuji vám za domov, za naději, za všechno…»

V tu chvíli Anna překonala své rozpaky, pomalu přistoupila blíž a oslovila ji:

— Promiňte, kdo jste? Tento hrob patří mým rodičům.

Žena vzhlédla. Měla jemnou, ale unavenou tvář, ve které bylo něco známého, přesto cizího. Odpověděla klidným hlasem:

— Jmenuji se Marie. Nejsem vaší příbuznou. Ale vaši rodiče mi zachránili život.

Anna se zmateně zamračila. A pak Marie začala vyprávět příběh, který změnil vše, čemu Anna do té doby věřila.

Když byla Marie malá, ztratila se na cestě do sousední vesnice. Dny bloudila lesy a poli, hladová a promrzlá, až ji náhodou našli staří manželé — Annini rodiče. Přivedli ji domů, postarali se o ni, krmili ji, dali jí střechu nad hlavou a lásku, kterou do té doby nepoznala.

Během několika měsíců se stala součástí jejich života. Ale než mohli podniknout právní kroky k jejímu osvojení, postihla je tragédie — autonehoda, která jim vzala životy.

Malá Marie skončila v sirotčinci. Ale vzpomínka na ty, kdo jí ukázali, co je to rodina, v ní zůstala na celý život.

Nyní, o desítky let později, se Marie vracela na tento hřbitov, aby se starala o hrob těch, kteří jí jako první podali pomocnou ruku.

Anna stála bez hnutí a slzy jí stékaly po tvářích. Vždy si myslela, že rodinné kořeny jsou přetrhány, že zůstala sama na světě. Ale teď před ní stála žena, která cítila hlubokou vděčnost k jejím rodičům — a která vlastně byla rodinou v tom nejpravdivějším smyslu.

— Pojďte se mnou domů, — zašeptala Anna.

Společně pomalu odcházely ze hřbitova. Vzduch voněl podzimem a na starém náhrobku se v tichu třpytil čerstvý květinový svazek.

V následujících týdnech se příběh rozšířil po celém městě. Lidé si ho předávali jako důkaz, že i v dnešním světě, kde se zdá, že všechno je uspěchané a odcizené, přežívají činy nezištné lásky.

Anna a Marie našly v sobě to, co obě po celý život hledaly — pocit domova, který vzniká ne díky krvi, ale díky lásce a vzpomínkám, které nikdy nezmizí.