Na začátku to vypadalo jako ideální manželství. Lucie a Marek spolu byli přes patnáct let. Prošli si složitým začátkem, spláceli hypotéku, nemohli mít děti, ale drželi při sobě. Ona byla učitelkou na základní škole, on pracoval jako projektový manažer ve stavební firmě. Žádný přepych, žádné divadlo. Jen život dvou lidí, kteří se měli rádi.

Až do dne, kdy Lucii diagnostikovali rakovinu prsu.

Byla to rána z čistého nebe. Lékaři mluvili jasně: náročná léčba, chemoterapie, operace, možnost metastáz. Lucie byla v šoku, ale nevzdávala se. Rozhodla se bojovat.

Zpočátku byl Marek oporou. Doprovázel ji do nemocnice, kupoval bylinky, vařil polévky, snažil se být silný. Ale čím více nemoc postupovala, tím více se Marek vzdaloval. Přestával chodit domů včas, začal být podrážděný, až nakonec začal mizet úplně.

Lucie si všimla. Tušila pravdu. A jednoho večera ji slyšela nahlas.

Marek přišel domů, sedl si na okraj postele a bez okolků řekl:

— Nezlob se, už to nezvládám. Seznámil jsem se s jinou. Jmenuje se Tereza. Mladá, veselá… já potřebuji žít. Ne přežívat.

Neřekla ani slovo. Jen se podívala stranou a zavřela oči.

Druhý den byl pryč. Sbalil si kufr, nechal klíče na stole.

Lucie zůstala sama — fyzicky slabá, psychicky vyčerpaná, ale nezlomená.

Začala se zvedat. Pomalu, den za dnem. Kamarádky ji podporovaly, sousedka jí nosila nákupy, lékaři jí dávali šanci. A ona ji využila. Prošla chemoterapií, zhubla, přišla o vlasy, ale přežila.

Marek mezitím žil s Terezou. Cestovali, fotili se, smáli se do objektivu. Tvrdil, že „život je jen jeden“ a že „je potřeba být šťastný“. Ale čekal něco ještě většího — dědictví po svém bohatém strýci Karlovi, který neměl děti a Marka vždy považoval za svého pokračovatele.

Strýc zemřel náhle na infarkt. Marek byl přesvědčený, že ho čeká dům, pozemky, investice, umělecké sbírky. V den čtení závěti se dostavil do notářské kanceláře ve značkovém obleku, po boku s Terezou. Věřil, že teď se mu život skutečně obrátí k lepšímu.

Notář otevřel dokument a přečetl:

„Veškerý můj majetek odkazuji paní Lucii Novotné. Ženě, která prokázala víc odvahy, než kdokoli z mé rodiny. Ženě, která neztratila důstojnost, ani když zůstala sama. Ženě, která si zaslouží nový začátek.“

Marek zbledl. V kanceláři zavládlo naprosté ticho.

Notář pokračoval:

„Markovi přenechávám pouze tento dopis.“

V obálce bylo ručně psané sdělení:

„Viděl jsem, co jsi udělal. V životě nejsou důležité sliby, ale činy. A tvé činy mluvily za vše. Dědictví se nedává krví, ale charakterem.“

Marek nedokázal slovo vypravit. Tereza odešla ze sálu beze slova.

Lucie o ničem nevěděla. Až do chvíle, kdy jí přišlo oficiální oznámení, že se stala jedinou dědičkou po Karlu Novotném.

Nově nabyté jmění ji nezměnilo. Část z něj věnovala na založení nadačního fondu, který pomáhá ženám s onkologickým onemocněním, jež zůstaly bez podpory rodiny nebo partnera. Nazvala ho jednoduše: „Nablízku“.

Když se jí novinář zeptal, co by vzkázala Markovi, odpověděla tiše:

„Nic. Nechci se vracet. Ale doufám, že jednou pochopí, co znamená být vedle někoho, když to opravdu bolí.“

Marek dnes žije v podnájmu. Tereza ho opustila. Práce, kterou měl slíbenou přes známé, nedopadla. Zbylo mu ticho.

Lucie? Ta žije. Každým dechem. Bez výčitek, bez zloby. A její úsměv je silnější než jakákoli pomsta.