Pavel se považoval za chytrého muže. Věděl, jak věci „zařídit“, jak se vymluvit, jak se vyhnout konfrontacím. Nebral se jako podvodník. Jen jako unavený manžel, který si „zaslouží trochu svobody“. Všechno do sebe perfektně zapadlo: pracovní cesta, samostatný hotel, mladá žena se zájmem o každé jeho slovo. Volba byla snadná — Alica byla svěží, okouzlená, obdivovala ho.

Vzali si týden volna a odjeli do přímořského resortu. Slunce, šampaňské, soukromé večeře, doteky v noci. Pavel měl pocit, že znovu ožil. Na manželku Annu téměř zapomněl. Pár kontrolních zpráv domů: „Máme porady až do večera.“ „Nemám signál.“ Všechno pod kontrolou.

Poslední večer si dokonce ve vinárně dovolil vyprávět kamarádům historky o svém „dobrodružství“. Smáli se, tleskali mu na rameno, obdivovali jeho odvahu. Pavel se cítil jako vítěz.

Ten pocit trval jen do chvíle, než stiskl kliku domovních dveří.

V předsíni stála Anna. Vlasy volně rozpuštěné, v domácích šatech. Dlouze se na něj podívala a pak se mírně usmála. Ten úsměv Pavla zarazil. Nebyl veselý. Nebyl ani uražený. Byl klidný. A velmi zvláštní.

— Vítej doma, řekla tichým hlasem.

— Ahoj… — zamumlal nejistě. — Všechno v pořádku?

— Ano. Posadíme se?

V obýváku byl připravený notebook. Otevřený. Anna klikla na soubor. Spustila se prezentace fotografií. Pavel a Alica na pláži. V restauraci. V hotelovém pokoji. Každý záběr důkazem.

Pak následovalo video. Pavel v baru, jak se chlubí zážitky z dovolené s milenkou, jak s úsměvem vykládá, že „žena doma nemá ani tušení“. Pavel oněměl.

— Jak jsi…?

— Podezřívala jsem tě už delší dobu, odpověděla Anna klidně. Než jsem začala jednat, chtěla jsem být jistá. Pomohla mi kamarádka — soukromá vyšetřovatelka.

Položila na stůl složku.

— Rozvodové papíry. Připravené. Rozdělení majetku. Dům připadne mně, tvé věci můžeš zatím nechat na místě. Do dvou týdnů očekávám tvůj podpis.

Pavel se díval na papíry, neschopen slova. V hlavě mu běželo tisíc scénářů, žádný z nich ale nepočítal s tímto.

— Anno, to nebylo… chtěl jsem… — koktal.

— Nemluv. Neomlouvej se. Nemluv o chybě, když to byla volba. Věděl jsi, co děláš. Teď víš, co jsi ztratil.

Anna vstala. Vzala si kabelku a klidně řekla:

— Odjíždím na pár dní k sestře. Když se vrátím, doufám, že všechno bude připravené. Já jsem svou část udělala.

Odešla tiše. Bez dveřní rány. Bez výčitek.

Pavel zůstal sedět v tichu. Dům, který kdysi považoval za svůj, byl najednou cizí. Každý obraz, každá věc mu připomínala, co zničil. Ne vinou náhody. Vlastní pýchou.

V ten okamžik pochopil: někdy není největším trestem křik nebo hněv. Někdy je to ticho. A klidná, neúprosná důstojnost ženy, kterou si přestal vážit.