V malebné vesnici obklopené lesy, daleko od ruchu města, žila obyčejná rodina se třemi dětmi, několika slepicemi a velkým, věrným psem jménem Bouřka. Bouřka byl středoasijský pastevecký pes – statné plemeno známé svou odvahou, silou a oddaností. V této rodině nebyl jen domácím mazlíčkem, ale plnohodnotným členem domácnosti.
Každý den Bouřka odcházel do lesa. Měl svůj pravidelný okruh, kterým se procházel. Nikdy nezabloudil, nikdy se neztratil, vždy se vrátil k večeru. Ale jednoho podzimního dne se vrátil jinak.
Matka, paní Karolína, právě skládala prádlo, děti seděly u kamen a kreslily si. V tu chvíli se ozvalo známé škrábání psích tlapek na zápraží. Ale tentokrát se ke krokům přidával jiný, zvláštní zvuk – jakési šustění a těžké dýchání.
Když Karolína otevřela dveře, zůstala stát jako přikovaná.
Na Bouřkových zádech sedělo malé veverčátko. Tisklo se k jeho huňaté srsti, celé promrzlé, ale živé. Bylo zabalené do starého kusu látky – zřejmě někde v lese nalezeného.
„To snad není možné,“ vydechla Karolína a s opatrností malého tvorečka sundala.
Děti ho pojmenovaly Jiskra, podle jeho roztomilých, jiskřivých očí a čilosti, která se u něj začala projevovat hned, jakmile ho položili do krabice vystlané dekou u kamen.
Nejdojemnější však bylo, jak se k němu choval Bouřka. Lehl si vedle krabice, hlavu měl položenou tak, aby viděl dovnitř. Oči mu bděly, jako by dával pozor na každé Jiskřino pohnutí.
V dalších dnech se z malého zvířátka stal milovaný člen rodiny. A kdekoliv byl Bouřka, tam byla i Jiskra – obvykle na jeho zádech. Cítila se tam v bezpečí, schovaná v jeho husté srsti. Společně chodili po zahradě, sledovali okolí, odpočívali na slunci.
Lidé z vesnice o tom začali mluvit. Přicházeli se podívat na tu neobvyklou dvojici. Někteří si mysleli, že si to rodina vymyslela. Jiní byli dojati tím, co viděli na vlastní oči.
Veterinář vysvětlil, že veverčátko pravděpodobně vypadlo z hnízda nebo ho matka opustila. Bez pomoci by v lese nepřežilo. Ale díky Bouřkovi dostalo druhou šanci.
Uplynuly týdny. Jiskra sílila, začala běhat, šplhat, zkoumat dům. Ale svou loajalitu k Bouřkovi nikdy neztratila. Každý večer se k němu vracela, zalezla mu na záda nebo pod břicho a spala u něj.
A pak, jednoho dne, zmizela.
Děti plakaly, Karolína ji volala po celé zahradě. Bouřka byl neklidný, stál u lesa, čenichal a vyčkával.
Tři dny poté se Jiskra objevila znovu – a nepřišla sama. Vedla s sebou menší, vystrašenou veverku. Přivedla ji přímo k Bouřkovi a ten, bez zaváhání, znovu přijal záchrannou misi. Historie se opakovala – láska, kterou dostala, nyní Jiskra předávala dál.
Od té doby se vracela pravidelně. Někdy byla pryč celý den, někdy dva. Ale vždy se vrátila – často s dary: žaludem, kouskem kůry, někdy i další malou veverkou.
Dnes už Jiskra žije venku, svobodně, ale zůstala blízko. Má hnízdo ve starém dubu nedaleko psí boudy. A každý večer, když se setmí, se vrací. Přiběhne k Bouřkovi, vyleze mu na hřbet a tam sedí, jako dřív, tiše a spokojeně.