V zapomenutém údolí, ukrytém mezi horami a starými lesy, kde stromy mluví větrem a zima přichází dřív než do kalendáře, ležela vesnice, kterou byste na žádné mapě nenašli. Místní tam žili v souladu s přírodou – mlčky, s úctou a obezřetností, jako by tušili, že každá neopatrnost by mohla být potrestána silou, kterou nechápou.

Jednoho zimního večera, když se už stíny prodlužovaly a sníh tlumil poslední zvuky dne, nesl si starý truhlář Tomáš domů dřevo. Byl zvyklý na ticho, ale tentokrát ho cosi vyrušilo. Zvuk. Ne hlasitý, ale ostrý, táhlý, téměř zoufalý. Pláč? Ne, byl to nářek – slabý, zranitelný. V tom kvílení bylo něco lidského.

Tomáš opatrně odložil polena a šel za tím zvukem. Vedl ho do hlubší části lesa, k místu, kam by se běžně nevydal ani ve dne. A tam ho uviděl.

Malý vlček, sotva několik týdnů starý, zaklíněný mezi dvěma kameny. Třásl se, zadní nohu měl poraněnou, v očích bezmoc. Nepokoušel se utéct. Jen se díval. A ten pohled – tichá prosba, kterou nelze ignorovat.

Věděl, co tím riskuje. Ve vesnici platilo nepsané pravidlo: do přírody se nezasahuje. Zvlášť ne do vlků. Ale přesto vzal mládě do své staré kabáty, odnesl ho domů, očistil ránu, udělal provizorní dlahu z pravítka a kousku provázku, položil ho k peci a zůstal s ním celou noc.

Kolem půlnoci měl pocit, že není sám.

Za oknem stála. Vysoká, hrdá. Vlčice. Matka.

Nedívala se zle. Jen pozorovala. Ticho mezi nimi bylo hutné jako sníh na střeše. Pak beze slova zmizela ve tmě.

Ráno se vlček trochu vzpamatoval. Tomáš ho zabalil do staré deky a odnesl zpět tam, kde ho našel. Položil ho na mech a z dálky sledoval, co se stane.

Dlouho se nic nehýbalo. Až pak – tiše, jako duch – se vynořila ona. Vlčice. Přistoupila, olízla mládě, pak se na chvíli zadívala přímo na Tomáše. Dlouze, klidně. Jako by mu chtěla něco říct.

Pak si vlče vzala a zmizela v lese.

Tomáš se vrátil do své chalupy a mlčel. Nikomu nic neřekl.

Ale příroda nezapomíná.

Druhý den ráno byla celá vesnice v šoku. Před každými dveřmi, na schodech, na dvoře, pod okny – leželi mrtví lesní tvorové. Ne jako kořist. Ne roztrhaní. Byli položeni pečlivě, skoro obřadně. Zajíci, bažanti, lišky. Nezranění. Jako by to byly dary.

Před kostelem leželo jelení srdce. Na lavici před starostovým domem spala nehybná liška. A u kovářovy kovadliny byla koroptev.

Před Tomášovým domem nestála žádná oběť.

Stála tam smečka.

Devět vlků. Mlčky. V půlkruhu. Seděli. Nevrčeli. Nedýchali zběsile. Jen pozorovali.

Tomáš vyšel ven. Neprojevil strach. Vlci vstali, jeden po druhém, a bez jediného zvuku zmizeli mezi stromy.

Všichni, kromě jediné.

Matka vlčice zůstala stát. Zadívala se na něj naposledy, sklonila hlavu – skoro jako by děkovala – a pak zmizela.

Od toho dne se ve vesnici něco změnilo.