Bylo teplé letní ráno, když pan Jaroslav, sedmdesátiletý muž s klidnýma očima a rovnými zády, nastartoval svůj starý vůz. Na zadním sedadle seděla jeho osmiletá vnučka Anička, světlovlasé děvčátko s knížkou v ruce a copem uvázaným modrou stuhou. Mířili do města – na zmrzlinu a možná i do zverimexu, protože Anička si už týdny přála malého křečka.

Místo hlavní silnice, která byla plná aut, se rozhodl děda využít starou cestu lesem, kterou znal už z mládí. Slunce probleskovalo mezi stromy, rádio tiše hrálo staré melodie a atmosféra byla téměř pohádková.

Jenže idyla se rychle změnila.

Na úzké lesní cestě se náhle objevil černý terénní vůz bez poznávacích značek a zatarasil jim cestu. Zevnitř vystoupili tři muži – dva s kuklami, třetí s neoholenou tváří a tvrdým výrazem. Nebyli to náhodní turisté.

— Vypni motor, dědku, — zavrčel jeden z nich.

Jaroslav beze slova poslechl. Jeho dlouholetá vojenská minulost mu okamžitě napověděla, že nejde o obyčejné přepadení. Otočil se k Aničce a tiše řekl:

— Buď v klidu, všechno bude v pořádku.

Lupiči přistoupili k autu. Jeden začal bušit na okénko, druhý tahal za kliku, třetí zamířil rovnou k vnučce.

— Co vezete? Peníze? Zlato? — zavrčel.

— Jen oběd a mou vnučku, — odpověděl klidně Jaroslav.

— Tak nám nech děvče. A běž sehnat výkupné, — pronesl jeden z nich a sáhl po klice.

A v ten okamžik se stalo něco, co nikdo nečekal.

Anička se pomalu zvedla, klekla si na sedačku a zvedla lem svých šatů. Pod nimi se objevilo něco, co přítomným vzalo dech.

Na jejím těle byl připevněný kovový opasek – a v něm malá, ale skutečná pistole. Dívka ji držela s takovou jistotou a klidem, že bylo jasné, že to není hračka. A že ví, co dělá.

Všichni ztuhli. Okamžik, který se zdál být věčností.

Pak zazněl klakson – hlasitý, dlouhý a ostrý. Jaroslav jej aktivoval nenápadným tlačítkem. Byl to signál.

Anička promluvila pevným hlasem:

— Každou neděli trénujeme. Děda je bývalý instruktor speciálních jednotek. A já jsem jeho nejlepší žák.

Jeden z lupičů okamžitě couvl. Druhý sáhl po své zbrani, ale byl příliš pomalý. Jaroslav vystoupil z auta, rychlým pohybem mu vyrazil zbraň z ruky a srazil ho k zemi. Třetí zůstal stát jako socha, ruce nad hlavou.

— Klid, prosím… My jsme nevěděli…

— To věřím. Ale teď už víte, — odpověděl Jaroslav.

Během několika minut dorazila policie. Klakson auta byl propojený s GPS a vyslal nouzový signál. Lupiči byli zadrženi a identifikováni jako pachatelé několika útoků v regionu.

Celý příběh se rychle rozšířil po internetu. Záznam z palubní kamery ukazující statečnost malé dívky a pohotovost dědy se stal virálním hitem. Média přinášela rozhovory, titulky hlásaly „Dívka, která zaskočila zločince“ a Anička se stala symbolem odvahy.

Když se Jaroslava později novináři ptali, proč učil vnučku zacházet se zbraní, odpověděl:

— Protože svět není vždy bezpečný. A raději ji naučím, jak se chránit, než aby zůstala bezbranná.

Anička se vzdala myšlenky na křečka. Místo toho požádala, jestli by mohla chodit na lekce sebeobrany. A pokaždé, když projíždějí onou cestou, drží dědečka za ruku. Oba vědí, že strach lze překonat. Když jste připraveni.