Kirill si nedokázal přesně vybavit, kdy ho to začalo dráždit. Nejdřív to byl jen nepatrný pocit, nenápadné napětí v místnosti, kterou sdílel se svou ženou. Vzal si ji proto, že „už byl čas“. Matka mu to připomínala stále častěji. „Třicítka za dveřmi, žádná žena, žádné vnouče.“ Nakonec podlehl.

Elena byla v pořádku. Nezlobila se, nekřičela, netropila scény. Ale ani nežila. Každé ráno spalovala hodiny na pohovce, přikrytá dekou, bez slova. Kirill jí občas nechával na stole trochu jídla, když odcházel do práce. Neprobouzela se. A když se večer vrátil, čekalo na něj ticho, poloprázdná místnost a pocit, že domů se mu vlastně vracet nechce.

V té době přišla Larisa.

Najali ji, aby se starala o malou zahradu u domu. Matka ji kdysi pěstovala, ale už neměla sílu. Larisa nebyla ničím výjimečná. Nepůsobila krásně ani zajímavě. Ale měla v sobě něco, co Kirilla zaujalo – klid. Mluvila málo, ale když už něco řekla, stálo to za pozornost. Nevyvyšovala se. Nesnažila se upoutat. A přesto se v její přítomnosti dýchalo lépe.

Kirill se přistihl, že ji vyhledává. Hledal důvody, proč jít ven. Mluvil s ní o hlíně, o počasí, o zelenině. A někde mezi těmi slovy a pohledy se začal probouzet.

Doma se zatím všechno ponořilo do ticha. Ne do toho ticha, které uklidňuje, ale do toho, které dusí. Začal chápat, že nežije. Že přežívá. A že čas, který míjí, už se nevrátí.

Jednoho večera se zastavil před domem. Stál na chodníku, díval se do okna. Světlo svítilo. Ale nevolalo ho dovnitř. Ucítil zvláštní prázdno. A pak prostě… utekl.

Nevěděl, kam běží. Možná za Larisou. Možná od sebe. Ale když se druhý den ráno vrátil, něco bylo jinak.

Město se proměnilo.

Zahrady vyschly. Trhy zely prázdnotou. Balkony ztratily barvy. Nebylo cítit chleba, káva se už nevařila s láskou. Lidé chodili mlčky, oči prázdné, tváře šedé. Jako by všechna úroda – všechna šťáva života – město opustila.

A pak si všiml jednoho detailu: jediná zahrada, která kvetla, byla ta jejich. Ta, o kterou se starala Larisa.

Byla tam rajčata, voňavé bylinky, čerstvý salát. Život. Zhmotněný v barvách a vůni. Elena byla pryč. Možná odešla k matce. Možná už dřív pochopila, že spolu zůstávají jen ze zvyku.

Larisa tam stála. Neřekla ani slovo. Nepřivítala ho. Jen mu podala jablko. Červené, dokonalé.

Kirill si ho vzal do dlaně. Dlouho na něj hleděl. Pak se posadil na zem. A poprvé po letech – plakal.

Pochopil. Úroda se nikdy nestěhovala. Jen odešla tam, kde o ni někdo pečoval. Kde byla slyšena, viděna. Milována.

Úroda, stejně jako láska, nevzniká z povinnosti. Ale z pozornosti.