Toho roku zima dorazila brzy. Už v polovině listopadu stály stromy v lese tiše, pokryté hustou sněhovou přikrývkou, jako by se chystaly k dlouhému spánku. Alexandr, obyvatel malé vesnice na okraji lesa, měl ve zvyku chodit na dlouhé procházky. Miloval klid, ticho a mrazivý, čistý vzduch. Právě tam, uprostřed přírody, se mu nejlépe přemýšlelo a zapomínalo na starosti.

Jednoho rána se vydal ven jako obvykle. Les byl tichý. Žádný vítr, žádní ptáci. Jen křupání jeho bot ve sněhu. Ale klid narušil podivný, slabý zvuk. Skoro neslyšitelné kňučení, naplněné zoufalstvím.

Zastavil se a zaposlouchal. Zvuk vycházel z malé prolákliny pod rozložitým stromem. Když se přiblížil, uviděl malý chvějící se uzlíček. Bylo to štěně – promrzlé, mokré, bezbranné.

Třáslo se zimou, sníh se mu lepil na srst, oči mělo napůl zavřené. Slabé kňučení prozrazovalo, že je vyčerpané a hladové. Alexandr neváhal. Sundal si kabát, zabalil štěně do tepla a spěchal domů.

Tam ho osušíl, nakrmil teplým mlékem a položil ke kamnům. Tu noc štěně poprvé po dlouhé době spalo v teple a bezpečí. Alexandr neměl v plánu si pořizovat zvíře, ale někdy rozhoduje srdce, ne rozum.

Pojmenoval ho Tajga – podle lesa, kde ho našel.

Už od prvních dnů bylo jasné, že Tajga je jiný. Rychle rostl, téměř nikdy neštěkal, jedl málo a projevoval nezvyklou inteligenci. Pozoroval Alexandra s pohledem, který připomínal spíše člověka než psa. Brzy uměl otevírat dveře packou, nosil věci bez povelu, a jednou dokonce rozsvítil světlo nosem.

Jak plynuly měsíce, Tajga se měnil. Z jeho roztomilého vzhledu se vyvinula ušlechtilá, ale zvláštní podoba. Tlama se prodloužila, oči získaly jantarový odstín, jeho pohyb byl tichý a plynulý. Na cizí lidi neštěkal – jen je sledoval nehybně, s ostražitostí, která působila až znepokojivě.

„To není pes,“ řekl jednou soused. „To vypadá jako vlk.“

Alexandr se zasmál. „To je nesmysl, asi nějaký kříženec.“

Ale pochyby v něm zůstaly. Jednoho dne vyfotil Tajgu a poslal snímek veterináři ve městě. Veterinář si ho prohlédl, a pak požádal, aby zvíře přivezl osobně. Vyšetření bylo krátké, ale výsledek jasný:

„Tohle není pes,“ řekl. „To je vlk. Čistokrevný. Pravděpodobně sibiřský poddruh.“

Alexandra ta slova šokovala. Vychoval vlka. Spal vedle něj, jedl z jeho ruky, žil v domě jako člen rodiny. A vlk ho miloval. Neprojevoval žádnou agresi, jen tiché, hluboké pouto. Dokonce ho jednou ochránil před divokým prasetem – postavil se mezi Alexandra a zvíře, bez zaváhání.

Ale pravda nezměnila nic.

Alexandr se ho nezřekl. Nepřivolal úřady. Ale věděl, že dříve nebo později bude muset přijmout nevyhnutelné. Na jaře se Tajga začal chovat jinak. Sedával u okna, čenichal vzduch. Chodil k okraji lesa a díval se do dálky. V jeho duši se probouzela divočina.

A pak, jednoho rána, když se Alexandr probudil, Tajga byl pryč. Žádné zvuky, žádné stopy v domě. Vyšel ven a ve sněhu našel jen otisky tlap vedoucí do lesa. Tajga odešel.

Beze slov. Bez loučení. Jen tak. Jak to dělají vlci – důstojně a tiše.

Alexandr ho nehledal. Věděl. Kdyby se někdy chtěl vrátit, cestu domů najde. Vlci nezapomínají na ty, kdo jim zachránili život. A i kdyby už Tajgu nikdy neviděl, bude si navždy pamatovat tu zimu, kdy zachránil štěně… a možná byl zachráněn i on sám.