Svatba probíhala dokonale. Sál byl naplněn světlem, květinami a smíchem. Nevěsta zářila v bílých šatech, ženich se na ni díval s něhou, hudba tiše zněla a hosté si připíjeli. Všechno bylo podle plánu – až do chvíle, kdy se dveře rozrazily.

Do sálu vešel muž. Jeho kabát byl špinavý, kalhoty potrhané, vlasy slepené od deště. Vypadal, jako by přišel z ulice. Na pozadí slavnostního sálu působil jako cizinec z jiného světa.
Lidé se otočili, šeptali si mezi sebou, někdo se dokonce znechuceně ušklíbl.
„Kdo ho sem pustil?“ zaznělo z rohu.
Nevěsta zbledla, ženich se zamračil. Hosté čekali, že personál toho muže okamžitě vyvede.

Ale on se nedal. Pomalu, s klidem, který působil zvláštně důstojně, prošel až ke kapele.
„Mohu si půjčit mikrofon?“ zeptal se tichým, chraplavým hlasem.
Hudebníci na něj pohlédli s nejistotou, ale jeden z nich mu ho podal.

Sál ztichl.
„Nepřišel jsem sem kvůli jídlu ani penězům,“ řekl muž. „Přišel jsem kvůli člověku, který mi změnil život.“

Všichni ztuhli.
Muž se otočil k ženichovi.
„Davide,“ řekl tiše, „možná si mě nepamatuješ. Ale já si pamatuju tebe.“

Ženich zamrkal, nechápal.
„Před čtyřmi lety,“ pokračoval muž, „jsem ležel na ulici po autonehodě. Všichni prošli kolem. Jen jeden člověk zastavil – ty. Zavolal jsi pomoc, zaplatil nemocnici, a pak jsi odešel, aniž bys mi řekl své jméno.“

V sále bylo slyšet jen tlukot srdcí.
Nevěsta zadržela dech, několik hostů sklopilo oči.

„Já tehdy ztratil všechno,“ řekl muž. „Rodinu, domov, naději. Ale díky tobě jsem přežil. Dnes jsem tě poznal na fotce ze svatby. A věděl jsem, že tě musím vidět znovu, abych ti poděkoval.“

Z kapsy vytáhl malou krabičku.
„Nemám nic drahého,“ pokračoval. „Ale tohle je stříbrná mince, kterou mi kdysi daroval můj otec. Chci, aby ti přinesla štěstí. Protože dobro se vždycky vrací.“

Muž položil krabičku na stůl a otočil se k odchodu. Ale ženich k němu přiběhl a pevně ho objal.

„Pamatuju si tě,“ zašeptal mu do ucha. „Myslel jsem, že jsi zemřel.“

Muž se usmál. „Ne, žiju. Díky tobě.“

Hosté vstali. Tleskali, někteří plakali. Ti, kteří se před chvílí dívali s odporem, teď cítili stud.
Ten „bezdomovec“ odešel tiše, aniž by se ohlédl. Ale v sále po něm zůstalo něco víc než jen ticho — připomínka, že lidskost má větší cenu než zlato.