Svatba probíhala dokonale — stoly se prohýbaly pod jídlem, vzduch voněl po růžích a čerstvém pečivu, všichni se smáli a připíjeli. Nevěsta zářila v bílých krajkách, ženich se na ni díval s dojetím a hosté obdivně tleskali. Všechno bylo přesně tak, jak má být — až do chvíle, kdy se dveře sálu prudce otevřely.

Uvnitř se objevil muž. Jeho kabát byl potrhaný, boty rozbité, vlasy slepené od deště. Vypadal jako bezdomovec. Celý sál ztichl. V očích lidí se zračil odpor, někdo si odsedl, ženy si přidržely kabelky, muži si vyměňovali nechápavé pohledy.

„Kdo ho pustil dovnitř?“ ozvalo se šeptem.
„To snad nemyslí vážně!“

Muž ale neuhnul pohledem. Pomalu přešel ke kapele a požádal o mikrofon. Chvíli bylo ticho — nikdo nevěděl, co má v plánu.

„Nepřišel jsem pro jídlo ani pro peníze,“ řekl hlubokým, chraplavým hlasem. „Přišel jsem kvůli někomu, kdo na mě možná zapomněl.“

Všichni se otočili k ženichovi. Ten ztuhl, bledý jako stěna.

„Deset let,“ pokračoval muž, „deset dlouhých let jsem se snažil zapomenout. Ale jsou věci, které se zapomenout nedají. Pamatuješ si, Pavle, kdo ti pomohl, když jsi byl na dně? Kdo ti dal práci, když tě všichni ostatní odmítli?“

Ženich neodpověděl. Ztěžka polkl.

„Byl jsem to já,“ řekl muž a v sále to zahučelo. „A jak ses mi odvděčil? Ukradl jsi mi život. Moji snoubenku. Moji práci. Všechno.“

Nevěsta se zmateně podívala na svého muže. „To není pravda… že ne?“ zašeptala.

„Je to pravda,“ odpověděl tiše muž. „Byli jsme přátelé. Ale on zradil. Podplatil mého šéfa, očernil mě, a když jsem přišel o všechno, ještě mi vzal ženu, kterou jsem miloval.“

Hosté přestali dýchat. Hudba dávno utichla.

„Chtěl jsem tě nenávidět,“ pokračoval bezdomovec, „ale dnes už ne. Dnes chci jen, aby každý viděl, co se skrývá pod tvým oblekem a úsměvem.“

Vytáhl z kapsy pomačkaný dopis a položil ho na stůl.
„Tohle je její poslední dopis. Ten, který ti měla předat, než… zemřela.“

Nevěsta si zakryla ústa rukou. „Zemřela?“

„Ano,“ přikývl muž. „Před třemi lety. Myslela si, že tě pořád miluju. Nikdy se nedozvěděla, že všechno byla lež.“

Ženich sklopil hlavu, ruce se mu třásly.

„Nemusíš se omlouvat,“ dodal muž. „Život už tě potrestá sám. Dnes ses chtěl oženit, ale zítra se probudíš s prázdným svědomím a s hanbou, kterou nesmyješ do konce života.“

Otočil se a pomalu odešel. Dveře se zavřely a v sále zůstalo jen ticho.

Po několika vteřinách nevěsta pomalu sundala prsten a položila ho na stůl před ženicha.
„Nemůžu si vzít člověka, který lže takovým způsobem,“ řekla tiše, ale pevně.

Pak odešla, bosá, se slzami v očích.

A bezdomovec, který stál venku na dešti, se poprvé po letech pousmál. Nebyla to radost. Byla to úleva.
„Teď už opravdu nic nedlužím,“ zašeptal do tmy a ztratil se v dešti.