Měl to být tichý, pokorný obřad. Poslední rozloučení s mužem, který žil v ústraní a zemřel tiše, sám. Vesnický hřbitov, zarostlý břečťanem a obklopený starými stromy, byl svědkem mnoha pohřbů. Ale tenhle… ten se měl stát legendou.

Když rakev s tělem Arega Nalbandjana — muže známého svou samotářskou povahou a podivnými zvyky — byla spouštěna do země, vzduch byl klidný. Kněz šeptal modlitby, příbuzní a zvědavci stáli mlčky, někdo brečel.

A pak se to stalo.

Jeden z hrobníků náhle uskočil a vykřikl. Z čerstvě navršené hlíny se začali vynořovat hadi.

Ne jeden. Ne dva. Desítky.

Tenčí i silnější, syčící, plazící se podél bot truchlících, mezi květinami a náhrobky. A nebyli sami. Netrvalo dlouho a začali se objevovat i štíři — černí, lesklí, s výhružně zdviženými ocasními bodci.

Lidé křičeli. Někteří prchali, jiní zůstali stát jako přimražení. Kněz zbledl a couvl. Jedna žena omdlela. Květiny padaly do bláta, modlitby umlkly.

V tom chaosu však zůstal jeden člověk stát bez hnutí.

Byl to starý muž jménem Armen, bývalý učitel. A tiše pronesl větu, která zalomila dech i těm nejodvážnějším:

„Proklel tu zemi… a země se teď mstí.“

Kdo byl Areg Nalbandjan?
Areg byl podivín. Žil sám v kamenném domě na kraji lesa, daleko od vesnice. Nepřijímal návštěvy, zejména ne po západu slunce. V zahradě se často objevovaly zvláštní symboly vyryté do hlíny. Děti říkaly, že ho viděly během bouře, jak bosý zpívá neznámé písně.

Říkalo se, že se zabýval starými knihami, rituály, léčitelstvím, ale i věcmi, o kterých se nahlas nemluvilo.

Když zemřel, nikdo nevolal po spravedlnosti. Nikdo nezvedl obočí. Ale na pohřeb přišli i ti, kteří se jinak drželi dál. Snad ze zvědavosti. Snad z obavy, že jeho smrt není úplným koncem.

Šokující odhalení
Po incidentu byl hřbitov uzavřen a povolána odborná skupina. To, co objevili pod hrobem, překvapilo i ty nejzkušenější.

Zhruba metr pod rakví ležel starý hliněný džbán, zapečetěný voskem a zabalený do rozpadlé látky. Uvnitř: sušené byliny, zvířecí kosti, zuby — a svitek psaný staroarménštinou.

Odborníci potvrdili, že text popisoval rituál „zapečetění“ — určený k uvěznění „neklidné síly“, kterou nelze zničit. Nešlo tedy jen o hrob, ale o ochranné vězení.

Areg zřejmě tuto „věc“ před lety pohřbil. A když do stejného místa uložili jeho tělo, pečeť byla porušena.

Náhoda? Nebo něco víc?
Vědci se snažili najít racionální vysvětlení. Chemické látky, změna pH v půdě, reakce na rozklad. Možná. Ale folkloristé poznali vzory symbolů, které se shodovaly s dávnými kaukazskými ochrannými rituály.

Jeden z nich řekl do médií:

„Toto není pověra. Je to pozůstatek dávného vědění. Takové rituály se prováděly, když někdo věděl, že smrt nestačí.“

A co dál?
Hrob je dnes obehnán plotem. Vstup zakázán. Dům Arega — zapečetěn, jeho podzemí stále vyšetřováno. Na jeho podlaze byly nalezeny rytiny stejných znaků, jaké byly ve svitku.

Vesnice se ponořila do ticha. Lidé mluví šeptem. Někteří prý viděli světla v lese. Jiní slyšeli sykot z hřbitova. Někdo dokonce odjel a nechce se vrátit.

Ale jedno je jisté: tohle nebyl obyčejný pohřeb.

To bylo otevření něčeho, co mělo zůstat pohřbené.