Ivan ten den vyrážel z domu se zpožděním. Ráno bylo od začátku špatné – kávovar přestal fungovat, telefon se přes noc nechtěně vybíjel a jako naschvál napsal jeho věčně opozdilý klient, že tentokrát přijede včas.

Do toho přišla zácpa. Ne běžná, pomalu se sunoucí fronta, ale naprostý kolaps. Všude auta, nikdo se nepohnul. Před ním blikala výstražná světla a naznačovala, že něco vpředu zatarasilo cestu. Ivan zaklel, zlostně strhl volant a prudce odbočil do postranní uličky.

„Dvorečky to bude rychlejší,“ řekl si nahlas, i když navigace zamrzla na bílé obrazovce. Rozladěně natáhl ruku, aby našel telefon mezi nepořádkem na sedadle spolujezdce. Jen na vteřinu sklopil zrak.

A v tu vteřinu ji spatřil.

Malou postavu, která vybíhala zpoza zaparkovaných aut rovnou do cesty.

Brzdy zakvílely. Auto se trhnutím zastavilo.

Ticho.

Ivan vyskočil z vozu. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že neslyšel vlastní myšlenky. Před kapotou, na asfaltu, ležela holčička. Šest, možná sedm let. Tenká postavička s rozcuchanými copánky, batůžek visel jen na jednom rameni.

Přiběhl k ní. Neviděl krev. Otevřela oči. Pokusila se posadit. V očích měla spíš překvapení než bolest. Spíš tiché nepochopení, co se právě stalo.

„Jsi v pořádku?“ vydechl. „Nezranila ses? Bolí tě něco?“

Neodpověděla. Jen ho sledovala. Dlouze. Klidně. A pak natáhla ruku s pevně sevřenou pěstí.

Instinktivně nastavil dlaň.

Otevřela ji.
Doprostřed jeho dlaně položila prstýnek.

Prstýnek z minulosti — nebo z budoucnosti?
Byl stříbrný, jednoduchý, s malým světlemodrým kamínkem. Ne plastový, ne dětský. Byl opravdový. Starý. Jemně zašlý časem. Ivan ho držel v prstech a mlčky zíral.

Vzhlédl.

Holčička byla pryč.

Zmizela tak tiše, jako se objevila. Ivan udělal pár kroků, zavolal na ni. Ale dvůr byl prázdný. Jen ticho a vzdálený hluk města.

Šokující poznání
Ten večer, stále rozrušený, ukázal prstýnek své ženě.

Zbledla. Vzala ho do ruky a tiše zašeptala:
„To není možné…“

Poznala ho okamžitě. Patřil její prababičce. Nosila ho celý život, než zmizel při požáru starého domu před lety. Všichni si mysleli, že shořel s ostatními věcmi.

Uvnitř prstenu bylo vyryto datum a iniciály. Všechno souhlasilo.

Byl to ten samý prsten.

Jak se ale dostal k té holčičce? A proč ho právě ona předala Ivanovi?
A proč právě dnes?

Změna, kterou nelze popsat
Vysvětlení nikdy nepřišlo.

Ale něco se změnilo. Ivan přestal spěchat. Přestal nadávat v kolonách. Už nikdy nesahal na mobil za jízdy.
A prstýnek? Ten zůstává v malé dřevěné krabičce. Blízko dokladů, klíčů a vzpomínek.

Občas ho vezme do ruky. Jen tak. Když chce znovu pocítit tu vteřinu, která změnila celý jeho den — a možná celý život.