Ve světě, kde se osud často maskuje jako náhoda, zůstává příběh cikánské věštkyně, která byla uvržena mezi zločince, zapsán v temných zákoutích městských legend. Nezačal v cirkusovém stanu ani v zadní místnosti s tarotovými kartami, ale v policejní stanici, kde chladné zářivky bzučely jako lapení hmyz.

Jmenovala se Magda. Žena opředená tichem a tajemstvím, zahalená do šálů v barvách indigové modři a rezavé červeně, s očima černýma jako obsidián, které jako by viděly víc, než by měly. Její pověst ji předcházela – napůl pohádka, napůl šeptaná hrozba. Ona budoucnost nepředpovídala. Ona ji četla – jako knihu, kterou už dávno znala nazpaměť.

Magda byla zatčena při razii na neregistrované věštce a pouliční léčitele. Její zadržení se zdálo být jen rutinní formalitou – dokud policisté nezačali procházet její záznamy. Žádné otisky prstů. Žádný rodný list. Žádná adresa. Jako by se zjevila z ničeho.

Byla zavřena do cely mezi recidivisty – zloději, pašeráky, muži, pro které byl třetí záznam v rejstříku téměř medailí cti. Magda seděla nehnutě na kovové lavici, ruce složené v klíně, zatímco kolem ní burácely nadávky a výsměch. Jeden se pokusil strhnout jí šálu – skončil na zemi, aniž pochopil jak.

Ale teprve příchod velitele stanice – muže, kterému nikdo neřekl jinak než „Šéf Marek“ – změnil celou atmosféru. Marek měl postavu boxera: vysoký, se čtvercovou čelistí, zjizvenými pažemi a myslí, která věřila jen síle a zbrani.

Přistoupil k cele, víc ze zvědavosti než z povinnosti. Magda zvedla oči.

„Říká se, že čteš z dlaně?“ utrousil Marek s úšklebkem.

„Jenom když ta dlaň za to stojí,“ odpověděla klidně.

V místnosti zavládlo ticho. I ti nejdrsnější vězni ztichli. Marek se pobaveně usmál a natáhl ruku skrz mříže.

Čekal vtip, možná výsměch.

Dostal ticho.

Magda uchopila jeho dlaň. Její prsty přejížděly po čarách s přesností chirurga a posvátností kněze. Zamžourala. Vzduch kolem jakoby ochladl.

„Tato ruka,“ řekla tiše, „brala životy. Ale to ji neodsuzuje.“

Marek se zamračil. „Tak co tedy?“

„Zaváhala ve chvíli, kdy to bylo rozhodující. A znovu zaváhá. Brzy.“

Úsměv mu zmizel ze rtů. Trhl rukou zpět, jako by se popálil.

„Jakou hru to hraješ?“

Magda vstala. Její hlas byl klidný a hluboký. „Žádnou. Přišli jste zatknout ženu, která mluví s duchy. Našli jste tu, která mluví s pravdou.“

Marek nařídil její psychiatrické vyšetření, ale nikdo nedokázal vysvětlit to zvláštní napětí, které po setkání s ní zůstalo ve vzduchu. Nevyhrožovala. Nekřičela. A přesto se něco změnilo.

Tu noc tři vězni tvrdili, že se jim zdály sny o jejich smrti — smrti, které se zatím nestaly. O několik dní později se staly skutečností. Jeden byl propuštěn kvůli formální chybě. O týden později byl nalezen mrtvý – přesně tak, jak to ve snu popisoval.

Začaly se šířit pověsti.

Zločinci i policisté ji začali obávat. Její přítomnost změnila klima celé stanice. Muži, kteří nikdy nesklonili hlavu, začali tiše modlit. Strážní se vyhýbali její cele. A Marek – dříve neotřesitelný – začal zamykat dveře své kanceláře, když šla kolem.

A přitom se stalo něco ještě podivnějšího – nevyřešené případy se pohnuly. Podezřelí začali vypovídat. Hovořili o snech a vizích, které se podobaly slovům, jež Magda šeptala přes mříže.

Jeden mladý detektiv se jí zeptal, proč jim pomáhá.

„Nepomáhám vám,“ odpověděla. „Pomáhám rovnováze.“

„Rovnováze?“

„Mezi chaosem a řádem. Mezi muži, co si hrají na vlky, a vlky v lidské kůži.“

Už se nezeptal nikdy více.

Magda nebyla nikdy obviněna. Nebylo žádné svědectví, žádný důkaz, žádná újma. Po dvou měsících soudce – pod tlakem – nařídil její propuštění.

Odešla tak, jak přišla: tiše, důstojně, nezachytitelně.

Ale předtím došlo ještě k jedné scéně.

Marek stál u východu.

„Řekla jsi, že má ruka znovu zaváhá,“ zamumlal. „Stalo se to už?“

Magda na něj pohlédla. Poprvé v jejích očích nebyl stín, ale jemnost.

„Ne,“ řekla. „Ale až se to stane, zachrání ti to život.“

A pak zmizela.

Nikdo ji neviděl odcházet. Žádný autobus. Žádný vlak. Žádná digitální stopa. Jen prázdné místo a příběhy, které po ní zůstaly.

Někteří tvrdí, že se objevuje v jiných městech, šeptá těm, kdo stojí na okraji. Jiní věří, že nikdy neexistovala – že je to jen městský mýtus zabalený do šál a stínů.

Ale Marek, o několik let později, v okamžiku, kdy selhal instinkt a jeho ruka zaváhala – viděl, jak kolem něj proletěla kulka. Vzápětí jeho útočník padl k zemi. Zasáhl ho někdo jiný. Okamžik, který nedokázal vysvětlit.

Nikdy o tom nemluvil.

Ale na jeho stole, pod hromadou spisů a medailí, stále leží kartička, kterou po sobě Magda zanechala.

Jedno jediné slovo, napsané v neznámém jazyce.

Ale on ví, co znamená.

Znamená to: Rovnováha.

A někdy je to jediné, co člověk potřebuje vědět.