Vladimír Sergejevič, dvaačtyřicetiletý automechanik z Voroněže, nikdy nepatřil mezi hypochondry. Nepanikařil, když ho něco bolelo, doktorům se spíš vyhýbal a věřil, že většina neduhů sama odezní.

Když se mu na kotníku objevilo zarudlé, svědící místo, pokrčil rameny. „Asi mě poštípaly štěnice,“ pomyslel si, vzpomínaje na víkend na venkově. Namazal to dezinfekcí a pokračoval ve svém dni.

Jenže o tři dny později už situace vypadala jinak.

Zarudnutí se rozšířilo, kůže byla nateklá, horká a podivně pulzovala. V noci ho probudilo bodavé svědění – a co bylo nejhorší, měl pocit, že se to místo hýbe.

Ráno se konečně rozhodl zajít na polikliniku. Lékař mu vyhrnul nohavici, podíval se – a okamžitě ustoupil.

— „Okamžitě na infekční! Tohle není normální.“

Šokující nález pod kůží
Po sérii vyšetření, krevních testech a ultrazvuku bylo jasno: něco živého se pohybovalo pod kůží jeho nohy. Zhruba dvoucentimetrový objekt se plazil v měkkých tkáních a reagoval na teplo.

Lékaři určili viníka: tropický kožní parazit, larva muchy Dermatobia hominis, běžné v Jižní Americe. Tento druh však v Rusku nežije, a Vladimír nikdy necestoval mimo zemi.

Jak se tam dostala?
Zpětně si vzpomněl na důležitý detail: před týdnem dostal balík od bratrance z Brazílie. Uvnitř byl ručně tkaný koberec jako dárek. Právě v jeho vláknech se nejspíš ukrývalo vajíčko tropické mouchy.

Larvy Dermatobia mohou přežít i několik dní mimo hostitele. Jakmile ucítí teplo lidské kůže, aktivují se a proniknou nepozorovaně pod kůži, kde rostou a vyvíjejí se.

To se stalo i Vladimírovi. Až do třetího dne si ničeho nevšiml.

Odstranění larvy
Lékaři nejprve zkusili larvu vytlačit klasickou metodou – překrýt místo vazelínou, čímž se larva udusí a sama vyleze. Nepomohlo to.

Následovala menší chirurgická operace v lokální anestezii. Malý řez, sterilní pinzeta – a larva byla venku. Živá, svíjející se.

Vladimír na ni hleděl se směsicí odporu a fascinace. Byl v šoku. Nechápal, jak něco takového mohlo růst uvnitř jeho těla – a on to považoval za „štípnutí“.

Larva byla konzervována pro vědecké účely a případ byl zdokumentován.

Lekce pro každého
Díky včasnému zásahu se Vladimír zcela zotavil, bez infekce nebo komplikací. Ale jeho příběh se stal virálním. Lidé byli znechuceni, ale zároveň fascinováni – protože šlo o naprostou náhodu, která by mohla potkat kohokoli.

„Dřív jsem chodil k doktorovi jen, když už bylo zle. Teď vím, že když tělo varuje, musí se poslouchat.“

Kdyby čekal ještě pár dní, mohl přijít o nohu – nebo dokonce o život.

Dnes sdílí svůj příběh s každým, kdo je ochoten naslouchat. Ne proto, že by hledal pozornost. Ale proto, že si uvědomil jedno:

I zdánlivě neškodné svědění může skrývat noční můru.