Byl to obyčejný večer. Tichá silnice, tlumené světlo pouličních lamp a myšlenky rozptýlené mezi starostmi o zítřejší pohovor a splátku hypotéky. Artem řídil klidně, bez spěchu, hlavu měl plnou běžných věcí.

Pak přišel náraz.
Tupý, šokující.
Kola zaskřípala. Auto se prudce zastavilo.

Vystoupil s rozklepanýma rukama. Před kapotou, několik metrů od něj, ležela dívka. Dlouhý bílý kabát, rozpuštěné vlasy, dlaň napůl sevřená, jako by něco hledala.

Chtěl volat záchranku, ale telefon mu spadl na zem. Když ho zvedl, všiml si, že má pravačku zaťatou v pěst — silně, až měl nehty zaryté do kůže.

Pomalu rozevřel dlaň.

Uvnitř byl zlatý medailonek. Malý, kulatý, s nápisem:
„Najdi mě, pokud si pamatuješ.“

Zamrkal. Srdce se mu rozbušilo. Ten medailonek znal. A ta tvář před ním — už nebyla cizí.

Neznámá to nebyla
Když vítr odhrnul dívce vlasy z obličeje, Artem poznal pravdu.

Byla to Lera.

Dívka z jeho dětství. Jeho první láska. Jejich cesty se rozešly, když jí bylo dvanáct — její rodina se odstěhovala do zahraničí a kontakt se ztratil.

Před odjezdem jí dal právě tenhle medailonek.

— „Až ho jednou najdeš, najdeš i mě,“ řekl jí tehdy.

Teď, po dvaceti letech, ležela bezvládně před ním. A medailonek byl najednou v jeho ruce.

Přežila. Ale nic si nepamatovala
V nemocnici lékaři konstatovali: žádné vážné zranění, ale amnézie. Nepamatovala si, kdo je. Neměla u sebe doklady. Nevěděla, jak se ocitla na té silnici.

Artem za ní chodil každý den. Vyprávěl jí o dětských hrách, společných letních dnech, o tom, jak si kdysi přála být veterinářkou.

Poslouchala. Usmívala se. Ale nic si nevybavila.

Až do chvíle, kdy jí ukázal medailonek.

Stiskla ho v dlani — a rozplakala se.

„Nevím proč… ale vím, že je můj. Cítím to.“

Nosila ho od té chvíle stále. Jako by jí dával jistotu.

Vzpomínky se začaly vracet
Nejdřív jen drobnosti. Píseň. Vůně jablka. Jméno. A jednoho rána se zeptala:

— „Říkal jsi mi Lersha?“

Usmál se.
— „Ano. Jen já ti tak říkal.“

Pak se všechno změnilo.

V následujících týdnech se její paměť postupně obnovila. A s ní i city. Artem už pro ni nebyl jen neznámý — byl kotva, součást ztraceného domova.

Dnes žijí spolu. A medailonek visí u dveří jejich bytu. Ne jako dekorace, ale jako tichá připomínka: