Nikdy jsem nechtěla být „ta protivná sousedka“. Vážně ne. Jsem spíš typ člověka, který zavře okno a nechá to být. Ale co se děje už několik týdnů, se prostě nedalo ignorovat. Protože tohle už nebyla jen otázka vkusu – ale otázka respektu a zdravého rozumu.

Všechno začalo příchodem nové sousedky – jmenuje se Karolína.
Mladá, sebevědomá, extravagantní. Od prvního dne jsme věděli, že bude slyšet. Vysoké podpatky, nahlas telefonující na zahradě, parfém, který cítili i sousedé o dva domy dál. Ale to bych ještě zvládla. Jenže pak začala věšet prádlo.

A ne jen tak ledajaké.

Kalhotky jako na výstavě
Jednoho rána jsem vstala, šla do pokoje mého osmiletého syna a otevřela závěsy.
A co jsem uviděla?
Přímo před oknem – červené krajkové kalhotky.

Visely na šňůře natažené těsně u našeho plotu. Houpaly se ve větru jako vlajky. Byla jsem v šoku. Možná náhoda, říkala jsem si. Třeba zrovna neměla jiný prostor. Ale druhý den tam byly znovu. A třetí den taky. Pak přišly tanga. Potom průsvitné podprsenky.

Každé ráno.
Před dětským pokojem.

„Mami, proč tam Karolína věší svoje prádlo?“
Tohle řekl můj syn jednou ráno, když si sedal k úkolům.
A v tu chvíli jsem pochopila, že mlčení už nestačí.

Pokus o slušnost
Sešla jsem dolů, zazvonila u Karolíny a s úsměvem (i když s vnitřním vřením) jsem jí řekla:

— Dobrý den, jen jsem vás chtěla poprosit… mohli byste prádlo věšet trochu dál od našeho plotu? Váš sušák je přímo naproti oknu mého syna…

Odpověděla bez mrknutí oka:

„To je můj pozemek. A jestli se vám to nelíbí, tak ať si kluk zatáhne závěsy.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Ta arogance mě doslova omráčila.

Rozhodla jsem se: tady končí legrace
Křik? Ne. Pomsta? Ne.
Ale vzkaz, který nešlo ignorovat.

Když odešla do práce, vytáhla jsem bílý prostěradlo a velkými písmeny na něj napsala:

„Za tímto oknem žije dítě. Zkuste trochu respektu.“

Pověsila jsem ho na náš plot – přesně tam, kam ona věší své prádlo. Tak, aby to viděla pokaždé, když vyjde ven.

A výsledek?
Další ráno – nic. Žádné kalhotky, žádné podprsenky, žádná krajka.
Jen trička, ponožky a ručníky.
Od té doby – ticho. Čisté okno. Klid.

Můj syn si ráno sedl k oknu a řekl:

„Mami, už tam nevlaje nic červeného.“

A já se jen usmála. Protože tohle byla tichá výhra.

Nejde o hádku. Jde o hranice.
Karolína mi nikdy neodpověděla. Neomluvila se. Ale pochopila. A to mi stačilo.

Tento příběh není o spodním prádle. Je o tom, že i ve své zahradě nejsme sami na světě. Že když vedle vás žije rodina s dětmi, je třeba myslet nejen na sebe, ale i na ně.

A někdy – i beze slov – můžeme věci změnit.