Anna spěchala parkem cestou z pracovní schůzky. Bylo chladné dopoledne, slunce svítilo, ale ledový vítr se jí zarýval do tváře. Na sobě měla elegantní kabát, v ruce složku s dokumenty. V hlavě jí běžely poznámky ke schůzce, která ji čekala za necelou hodinu. Neměla čas.

A přesto se zastavila.

Na lavičce, trochu stranou hlavní cesty, seděl starší muž. Držel hůl a díval se nepřítomně před sebe. Byl upravený, ale jeho pohled byl ztracený. Něco v jeho výrazu ji přimělo zpomalit.

— Slečno… kolik je hodin? — zeptal se tiše.

— Je půl druhé, — odpověděla.

Chtěla pokračovat v cestě, ale všimla si jeho nejistoty. Stálé klopení očí, třesoucí se ruce.

— Je vám dobře? Neztratili jste se? — zeptala se s obavami.

Muž sklopil hlavu.

— Šel jsem se projít… a nevím, jak domů. Už jsem starý. Nepamatuji si adresu přesně.

Anna se posadila vedle něj. Zapomněla na čas, na dokumenty i na pracovní povinnosti. Po chvíli se panu Viktorovi, jak se představil, podařilo vybavit si telefonní číslo na syna. Anna neváhala a zavolala.

— Haló? — ozval se mužský hlas.

— Dobrý den. Jsem v městském parku u ulice Lenina s vaším otcem. Vypadá to, že se ztratil, — vysvětlila.

— Cože?! Táta? Bože, děkuju! Hned jedu. Prosím, zůstaňte s ním.

Během čekání si sundala kabát a přehodila ho starému muži přes ramena. Třásl se zimou. On protestoval, ona se jen usmála.

— Nevadí, mě zima není.

Začali si povídat. Pan Viktor jí vyprávěl o svém mládí, o synovi, který je stále v práci, o tom, jak rád chodil dříve do parku. Čas plynul.

Za čtvrt hodiny zastavilo vedle parku černé luxusní auto. Vystoupil z něj muž kolem čtyřicítky. Rychle přešel k lavičce.

— Tati! Říkal jsem ti, že nemáš chodit sám!

— Myslel jsem, že to zvládnu, — odpověděl starý muž omluvně.

Muž se otočil k Anně.

— Nemám slov. Děkuju. Kdo jste?

— Jmenuju se Anna.

— To si zapamatuju. Ještě jednou díky. Nechcete, abychom vás někam odvezli?

Odmítla. Musela zpět do práce. Dorazila pozdě, ale nikdo nic neřekl. Hlava jí stejně byla plná jiných myšlenek.

Druhý den — překvapení na stole
Druhý den, hned ráno, našla na stole bílou obálku. Uvnitř pozvánka:

„Dnes ve 15:00, ulice Primorská 12, kanceláře StroyInvest.“

Zná to jméno. Jeden z největších developerských holdingů ve městě. Nechápala proč, ale něco ji přimělo tam jít.

Moderní budova ze skla a betonu. Poslední patro. Velká kancelář. A za stolem — syn pana Viktora.

— Nečekala jste mě, že? — usmál se.

— Přiznám se, ne.

— Včera jste pomohla mému otci. Zastavila jste se, když většina lidí jen spěchá. To něco znamená.

Položil před ni složku.

— Nabízím vám práci. Vyšší plat než máte teď, firemní byt, tým, který si sestavíte sama. A především — důvěru. Málo lidí v sobě nosí opravdovou lidskost. Vy jste jednou z nich.

Nový začátek
Anna se dívala z okna. Nemohla uvěřit, že obyčejné „mohu vám pomoct?“ přivedlo její život na úplně novou cestu.

Přijala nabídku. Ne kvůli penězům. Kvůli hodnotám.

Dnes, o dva roky později, vede vlastní oddělení. Je respektovaná, má kolem sebe lidi, kteří jí důvěřují.

A občas se vrací do parku. Ke stejné lavičce.

A když vidí, že někdo sedí sám, přistoupí a zeptá se:

— Potřebujete s něčím pomoct?

Protože ví, že jeden malý čin… může změnit celý život.