Ivan spěchal. Jako vždy. Bylo pondělí ráno, deštivý a chladný březen. Měl důležité jednání, které už teď nestíhal. Aby se vyhnul zácpám v centru, zabočil do boční uličky a projížděl mezi paneláky, kde znal zkratku.

Telefon mu zavibroval. Zpráva. Možná klient? Sekretářka? Ivan sklouzl pohledem ke spolujezdcovu sedadlu, kde se jeho telefon ztratil pod složkami a kabátem.

Podíval se dolů jen na jednu vteřinu.

To byla chyba, která změnila celý jeho život.

Náraz
Ozval se tlumený úder. Prudce zabrzdil. Auto se zakymácelo. Ivan se s vytřeštěnýma očima podíval přes čelní sklo.

Na mokrém asfaltu před autem ležela holčička. Možná šest let. Malá postava, růžový kabát, čepice. Ležela tiše. Bez hnutí.

Ivan vyskočil z auta. Kolena se mu podlomila. Přiskočil k dítěti. Neviděl krev. Žádné zjevné zranění. Ale byla v bezvědomí. Zvedl ji do náruče. Byla lehká jako pírko.

Položil ji na zadní sedadlo auta. V hlavě mu vířily otázky: Sanitka? Policie? A co když bude pozdě?

Ale než nastartoval, dívka se pohnula.

Probouzení
Pomalu otevřela oči. Nebyla vyděšená. Jen se na něj upřeně dívala. Pak sáhla do kapsy svého kabátu a vytáhla balíček zabalený v papíru. Podala ho Ivanovi.

Zaraženě ho vzal do ruky. Opatrně rozbalil. Uvnitř byl starý medailon. Opotřebovaný, zlatý. Otevřel ho.

Uvnitř byla vybledlá fotografie.

Dva chlapci.

Jedním z nich byl on. A druhý… jeho bratr Marek.

Minulost, která nezmizela
Marek zmizel před více než dvaceti lety. Měl tehdy patnáct. Jednoho dne odešel z domu a už se nevrátil. Nikdo nevěděl proč. Policie nic nezjistila. Rodina se rozpadla. Ivan zůstal s matkou, otec to neunesl.

A teď, po všech těch letech, držel Ivan v ruce medailon, který Marek nosil na krku. A držel ho díky holčičce, kterou právě srazil autem.

— Kde jsi to vzala? — zeptal se chraplavě.

— Dal mi to ten pán. Bydlí pod mostem. Řekl, že tě mám najít, že jsi jeho bratr, — odpověděla tiše.

Most
Ivan nejel na schůzku. Místo toho zamířil k mostu, který zmínila. Starý železniční viadukt, zarostlý a opuštěný. Jezdíval sem s Markem jako dítě.

Pod mostem našel známky života. Staré přikrývky. Krabice. Prázdné plechovky. A na betonovém sloupu byla vyškrábaná slova:

«Nenechal jsem tě. Jen jsem musel zmizet.»

Bylo to jeho písmo. Ivan to poznal okamžitě.

Odhalení
V následujících dnech Ivan navštěvoval most každý večer. Až jednou — uprostřed tiché noci — spatřil siluetu. Vousatý muž, shrbený. Ale ty oči… byly stejné.

Marek.

Oba bratři mlčeli. Pak Ivan promluvil:

— Proč?

— Viděl jsem něco, co jsem neměl. Byli by nás zničili všechny. Musel jsem zmizet.