Lucie byla jen obyčejná dvacetidvouletá dívka. Studentka práv na jedné z pražských univerzit. Každé ráno vstávala ve čtyři, aby stihla roznést noviny a měla alespoň na polévku v menze. Její rodiče bydleli v malém městě na Moravě, kde práce byla stejně vzácná jako naděje.

Byla chudá. A unavená.

Pak se objevil on — Marek. Byl starší. Mnohem starší. Měl šedesát let, šediny a úsměv, který spíše připomínal smutek. Sedával často v univerzitní knihovně. Ne proto, že by studoval, ale proto, že tam byl klid. A možná… protože se cítil méně sám.

Nabídka, kterou nedokázala odmítnout
Jednou večer, když venku hustě pršelo a Lucii opět došly peníze, ji Marek pozval na čaj. Povídali si. O knihách. O životě. O samotě.

A pak to řekl:
„Vezmi si mě. Nechci po tobě lásku. Jen klid a společnost. A ty budeš mít kde bydlet, co jíst, a budeš moci dostudovat bez obav.“

Lucie si myslela, že žertuje. Ale jeho oči byly vážné. Nabízel manželství bez emocí. Bez intimity. Jen tichou dohodu mezi dvěma unavenými dušemi.

Dlouho přemýšlela. Dny. Noci. A pak souhlasila.

Tichá svatba, bez svědků
V malém úředním domě podepsali oddací list. Bez květin, bez hostiny, bez gratulací. On jí podal ruku. Ona ho následovala do jeho bytu v Dejvicích. Byl starý, ale útulný. A voněl po dřevu a starých knihách.

Když se večer převlékla do noční košile, její srdce bušilo. Nevěděla, co očekávat. Smlouva byla jasná — žádné „povinnosti“. Ale bylo to skutečné?

Slova, která zmrazila pokoj
Marek si sedl na okraj postele a podal jí krabičku. Uvnitř byly dopisy. Desítky. Všechny psané rukou, na zažloutlém papíře.

„Jsou od mé dcery,“ řekl tiše. „Zemřela před deseti lety. Každý večer jsem si četl jeden, abych nezapomněl její hlas. Ale teď bych chtěl… abys mi je četla ty.“

Lucie cítila, jak se jí svírá hrdlo. Čekala cokoli — ale ne toto. Ne takovou bolest. Takovou křehkost.

A tak začala číst.

Každý večer, jeden dopis
Z dopisů vystupovala dívka plná života, humoru, plánů. Lucie se do ní zamilovala — do jejího ducha, její síly, jejích snů. A s každým večerem se její hlas měnil — nebyla to jen Lucie, kdo četl. Byla to dívka, která znovu ožívala.

Marek ji nikdy neoslovil jako manželku. Vždy jí říkal „dítě“. A ona ho nikdy neoslovila jako muže. Ale každý večer, když četla, mu položila ruku na rameno. A on se usmíval.

A pak, jednoho dne, přišlo ticho
Lucie se vrátila z přednášky. Byt byl tichý. Příliš tichý.

Na stolku ležela otevřená obálka. Poslední dopis. A pod ním — Marek. V klidu, s hlavou opřenou, s mírným úsměvem.

Nevolala hned sanitku. Jen si sedla a přečetla poslední slova, která jeho dcera napsala.