Vzduch v notářské kanceláři v Kyjevě byl těžký a dusný, naplněný nevyřčenými křivdami a napětím. Seděla jsem strnule, s bušícím srdcem, zatímco notář četl závěť mé babičky Hanny Hryhorivny. Můj bratr Mychajlo seděl naproti mně s vítězoslavným úsměvem – věděl, že mu připadne třípokojový byt v centru hlavního města. Mně zůstala stará, polorozpadlá chalupa v zapadlém vesnici jménem Zaryččja. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.

Mychajlo si samozřejmě neodpustil poznámku:
— „No jasně. Smolařka dostane ruinu.“

Doufala jsem, že aspoň doma najdu pochopení. Ale místo toho mě manžel Dmytro chladně odbyl:
— „Ty nejsi nic. Patří ti ruina, protože na víc nemáš.“

O půl hodiny později jsem stála na ulici s kufrem v ruce a srdcem plným prázdnoty. Zůstala mi jen ta stará chalupa, zbytek byl pryč.

Zaryččja mě přivítalo tichým, nevlídným tichem. Ploty se kácely, cesty zarostlé, domy se hroutily pod vlastní vahou. Moje „dědictví“ se tyčilo přede mnou – oprýskaná omítka, rozbitá okna, pokroucená střecha. Čekala jsem jen trosky. Ale hned po otevření dveří jsem cítila, že něco není, jak jsem si myslela.

Uvnitř bylo zvláštní ticho. Ne mrtvé – ale živé. Jako by mě ten dům skutečně očekával.

Všude byl prach, pavučiny, ale také stopy života. Na stole starý šálek, v koutě přikrývka, kterou jsem si pamatovala z dětství. A v rohu – stará truhla, zakrytá šátkem.

Otevřela jsem ji.

Uvnitř byly šaty, fotografie, dopisy… a složka s ručně psaným nápisem:
„Můj skutečný odkaz není v metrech, ale v kořenech.“

Uvnitř – pozemkové listiny, plány, staré dokumenty. Babička vlastnila několik parcel v okolí, o kterých nikdo nevěděl. To dědictví nebyla jen stará chalupa. Byla to historie. Byl to začátek.

Začátky byly těžké. Žádná voda, žádné topení. Nosila jsem vodu ze studny, topila v kamnech, spala v kabátě. Ale postupně se ticho stalo přítelem. Sousedé mě začali navštěvovat. Vzpomínali na babičku – jak léčila bylinkami, jak pomáhala druhým. A já přestala být „městská ztroskotankyně“. Byla jsem „Hannina vnučka“.

Zahradu jsem vyčistila. Dveře jsem natřela. V podzemí jsem našla zavařeniny, staré ale neporušené. A pak zazvonil telefon.

Byl to Mychajlo.
— „Hele, ta parcela u řeky… říkají, že má velkou cenu. Pojďme to prodat a podělíme se.“

Mlčela jsem. Dívala jsem se na večerní slunce nad polem. Ta země byla moje. Ne na prodej. Ale pro život.