Všechno začalo za úsvitu. Muže přivezli do městské nemocnice — v bezvědomí, s oděrkami na obličeji, roztrhaným oblečením a bez jakýchkoli dokladů. Lékaři měli podezření na úraz hlavy. Probral se až večer, zmatený, neschopný odpovědět na nejzákladnější otázky.

— Jak se jmenujete?
— Já… nevím.
— Víte, kde jste byl včera v noci?
— Omlouvám se… nepamatuju si to…

O pár hodin později vstoupil do pokoje policejní seržant — unavený výraz, hluboké vrásky. Vedle něj kráčel německý ovčák na vodítku. Pes vypadal klidně, ale oči měl ostré, zkoumavé. Jako by se díval přímo do nitra.

A pak se stalo něco zvláštního.

Pes se pohnul. Bez pokynu, tiše, jistě. Přistoupil k posteli. Zastavil se. Díval se. Sedl si. A nakonec si lehl těsně k okraji postele. Neodvracel zrak od muže. Ani na vteřinu.

— Bobe, pojď, — řekl seržant a zatahal za vodítko.

Nic.

Pes se nehnul. Neštěkl. Nereagoval. Jen tam ležel. Jako by hlídal. Nebo čekal. Seržant to zkusil znovu — marně. Nakonec si povzdechl.

— Necháme ho tady. Vrátím se později.

A tak tam pes zůstal. Jednu hodinu. Dvě. Celou noc. A další.

Lékaři si vyměňovali zaražené pohledy. Muž byl zmatený. Nechápal.

— Proč ten pes neodchází?
— Možná vás zná. A vy jeho?

Nepamatoval si nic. Ale v noci začaly přicházet sny. Les. Oheň. Déšť. A silueta psa, který běžel po jeho boku. Vždy s ním.

Třetí den se vrátil seržant. V ruce držel složku.

— Myslím, že víme, kdo jste.

Jeho jméno bylo Arťom. Identifikovali ho podle databáze pohřešovaných osob. Pracoval v horské záchranné službě. Před třemi dny byl vyslán do akce s pátracím psem — hledali ztracené dítě v nepřístupném terénu. Déšť. Sesuvy půdy. Téměř nulová viditelnost.

Dítě našli.

Ale cestou zpět je zasypala lavina kamení. Dítě přežilo. Arťoma později objevili turisté. Sám. Bez paměti. Bez psa.

Ten pes?

Jmenoval se Astor.

Zraněný, ale živý, se sám dostal dolů z hory. Dovedl policii k místu nehody. A když ucítil, že jeho pán žije… prostě si lehl k jeho posteli. A odmítl odejít.

Přestože jeho pán si ho nepamatoval.

— On si tě pamatuje, i když ty ses zapomněl, — řekl seržant tiše.

Arťom natáhl ruku. Pomalu. Nejistě. A dotkl se psí hlavy.

Astor vydechl. Hluboce. Těžce. Ale v tom výdechu nebyla bolest. Jen úleva.

Druhý den si Arťom vzpomněl na své jméno. O den později na svou rodinu. A po týdnu si vybavil okamžik, kdy křičel na Astora, aby utekl, než bude pozdě.

Ale Astor neutekl.

Zůstal.

Paměť může selhat. Ale věrnost nikdy.

A když člověk zapomene, kým je — někdy je to pes, kdo mu to připomene.

V tom nemocničním pokoji teď visí fotografie. Arťom a Astor. Špinaví. Vyčerpaní. Ale naživu.

Nalezení. Spolu.

Protože na tom záleží. Ne na minulosti. Ne na vzpomínkách.
Ale na tom, kdo zůstane vedle tebe, když vše ostatní zmizí.

A pokud tě někdy pes bude sledovat pohledem, jako by tě znal celý život — možná tě opravdu zná.
I když jsi ty zapomněl.