Když mi od něj přišla zpráva — krátká, chladná, jako facka do tváře — „Můžeš pro mě přijet? Je to vážné,“ ještě jsem netušila, že za pár minut se mi změní celý život. Byl to obyčejný školní den. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.

Nastoupil do auta beze slova. Třásly se mu ruce, kapuci měl staženou přes hlavu, oči zarudlé. Pokusila jsem se situaci odlehčit:
— Co je? Psali jste test? Pohádal ses s někým?
Pomalu ke mně vzhlédl a zašeptal:
— Nejsem to já. Je to ona.

A tehdy jsem se dozvěděla, že můj syn se stal otcem.

Julie, jeho přítelkyně, taky teenagerka. Nikdo nevěděl, že je těhotná. Ani já. Ani on. Ani její rodiče. Všechno tajila až do samého porodu. Porodila sama. V tichosti. A pak… zmizela. Opustila dítě v porodnici a nepodepsala jediný papír. Žádné jméno. Žádná odpovědnost. Žádné loučení.

Lékaři řekli: „Potřebujeme podpis. Někdo musí převzít zodpovědnost.“
A on… podepsal.

Můj syn. Patnáctiletý kluk, který ještě nedávno neuměl ani sám poskládat prádlo.

Ten večer se mi podíval do očí a řekl:
— Jestli ji nikdo nechce… já ji chci.
Zkusila jsem odporovat:
— Zachu, jsi ještě dítě…
Jen pokrčil rameny:
— Možná. Ale ona je moje dítě.

Myslela jsem, že ho to přejde. Že je to impuls. Emoce. Něco, co ho druhý den opustí. Ale ne. On to myslel vážně. Až mrazivě vážně.

Druhý den ráno vstal v šest a šel zpět do nemocnice. Zapsal se do online kurzů péče o novorozence. Četl články, sledoval videa, ptal se. Koupil lahvičku, pleny, dětský krém a maličké růžové ponožky. Vybral jméno — Alice. Chtěl, aby se cítila milovaná od prvního okamžiku.

Změnil se. Ne postupně — okamžitě. Jako by během jediné noci zestárl o deset let.

Lidé kolem začali šeptat. Někteří s lítostí. Jiní s odporem. Někteří se mě dokonce ptali:
— Nechcete to dítě dát pryč?
— Je příliš mladý.
— To nemůže dopadnout dobře.

Ale oni neviděli to, co jsem viděla já.

Neviděli, jak se každé tři hodiny budí, aby ji nakrmil, bez jediné stížnosti.
Neslyšeli písničky, které si pro ni vymýšlí, když ji uspává.
Neviděli ho, jak sedí u její postýlky, když má horečku, a šeptá jí:
— Uzdrav se prosím. Já tě potřebuji.

Ano, mám strach. Ale ne z dítěte. Ne z toho, že je mému synovi 15.
Bojím se něčeho jiného.

Bojím se, že je silnější než my – dospělí.

Zatímco my hledáme výmluvy, viníky a úniky… on jedná.
Neutíká.
Neříká: „Jsem moc mladý.“
Říká: „Jsem tady. Je moje.“

Dnes má Alice tři měsíce.
Zach má patnáct let a tři měsíce.
A já jsem matkou chlapce, který se stal mužem mnohem dřív, než jsem byla ochotná si přiznat.

A když se mě lidé ptají:
— Nebojíš se, že jsi babička tak brzy?
Odpovídám:
— Toho se nebojím. Bojím se jen jednoho: že my, dospělí, často nedosahujeme odvahy, jakou mají naše děti.