Byl to obyčejný den. Nic zvláštního. Za pultem malého obchodu s potravinami na okraji města stál Michal – zkušený prodavač s více než dvacetiletou praxí. Byl to muž zásadový, přísný, ale s dobrým srdcem. Za ty roky už viděl všechno: nemotorné krádeže, zoufalé matky i slzy plné výmluv. Ale to, co se stalo ten den, mu změnilo život.

Hodiny ukazovaly 17:34. Do obchodu vstoupila asi desetiletá dívka. Měla na sobě starou, ošoupanou bundu, rozcuchané vlasy a ve tváři výraz napětí. Rozhlížela se nesměle, jako by něco hledala. Michal ji sledoval koutkem oka – takové děti přicházely často. Některé se chtěly jen ohřát, jiné se snažily něco vyžebrat. Ale tahle holka byla jiná. V očích neměla strach, ale odhodlání.

Přešla k regálu s pečivem, potom k chlazeným uzeninám. V mžiku strčila malý bochník chleba do rukávu a balíček párků do kapsy. Michal vyšel zpoza pultu. Dívka ho zahlédla a vyběhla ven. Nekřičel. Nehonil ji. Jen si zapamatoval, kam utíká. Něco v něm říkalo, že nejde o obyčejnou krádež.

Po chvíli se rozhodl. Zavřel obchod a vydal se za ní. Ušel několik bloků, když ji spatřil znovu. Vcházela do zchátralého paneláku na okraji sídliště. Michal neváhal a šel za ní.

Na schodišti to páchlo plísní a opuštěností. Vyšel do třetího patra. Jedny dveře byly pootevřené. Zevnitř se ozýval dětský hlas. Michal nahlédl dovnitř – a ztuhl.

V chladném, tmavém bytě seděl na starých dekách malý chlapec, sotva pětiletý. Byl bledý, kašlal, vypadal nemocně. Dívka rozbalovala párky a podávala mu je.

— „Promiň, víc jsem nevzala… ale aspoň něco…“

V tu chvíli se Michalovi sevřelo srdce. Nebyla to zlodějka. Byla to sestra, která se snaží zachránit bratra.

Potichu zaklepal a vstoupil. Dívka se lekla.

— „Prosím, nezavolejte policii! To je můj bráška… jsme sami…“

Michal se k nim posadil a zeptal se jemně:

— „Kde máte rodiče?“

Odpověď ho zasáhla: otec zemřel při práci na stavbě před rokem. Matka je opustila. Nějaký čas se o ně starala babička, ale ta před měsícem zemřela. Od té doby žili úplně sami. Nikdo o nich nevěděl. Nechodili do školy, nikdo jim nepomáhal.

Nejvíce se báli dětského domova. Dívka o něm mluvila jako o noční můře.

Michal neřekl ani slovo. Vrátil se do obchodu, naplnil tašku jídlem, oblečením, léky. Druhý den ráno ji položil ke dveřím jejich bytu. A pak přišel znovu. A znovu.

Zajistil doktorovu návštěvu, přinesl knihy, hračky, opravil topení. Potichu začal vyřizovat papíry k dočasnému opatrovnictví.

To, co začalo jako krádež, se změnilo ve druhou šanci. Michal nejen že odpustil. On zachránil. Děvče. Chlapce. A možná i sám sebe.