Stalo se to v malém provinčním městečku. V místě, kde každý zná každého, čas plyne pomalu a dny se zdají být jeden jako druhý. Na rohu dvou ospalých ulic stál nenápadný obchůdek – místo, kde se scházeli místní, aby probrali počasí, pomluvili sousedy a postěžovali si na drahé potraviny. Jenže toho rána se stalo něco, co otřáslo nejen prodavačem, ale postupně i celým městem.

Do obchodu vstoupil starý muž.

Zpočátku to nepůsobilo nijak neobvykle – staří lidé tam chodili často. Ale tento muž… na něm bylo něco jiného. Něco, co se nedalo vysvětlit.

Měl na sobě jen starou, vybledlou košili, která mu sahala téměř po kolena. Kalhoty nikde. A pod košilí… zřetelně viditelná plenková kalhotka pro dospělé. Šel pomalu, téměř se vlekoucími kroky, jakoby ho každé hnutí stálo veškeré síly. Jeho oči byly zastřené, nepřítomné. Rty se pohybovaly, šeptal něco, čemu nikdo nerozuměl.

Prodavač, mladík jménem Artem, si nejprve myslel, že se jedná o dezorientovaného důchodce. Přistoupil k němu opatrně, nabídl mu vodu a chtěl zavolat pomoc. Ale starý muž nereagoval. Místo toho se pomalu obrátil a zamířil dozadu, směrem ke skladu.

Artem ho sledoval. Něco mu říkalo, že by ho neměl nechat jít samotného.

Starý muž otevřel dveře do skladu a chvíli jen stál. Potom začal s velkým úsilím přesouvat staré dřevěné bedny, jako by přesně věděl, co hledá.

A opravdu — pod jednou z nich našel starou, zaprášenou krabici zabalenou do látky a převázanou provázkem. Když ji zvedl, objal ji jako poklad a zašeptal:
— Věděl jsem, že tu je…

Artem oněměl. V tu chvíli věděl, že tohle není žádný šílenec. To byl někdo, kdo právě našel kus svého ztraceného života.

Starý muž si klekl a držel krabici u srdce, jakoby se bál, že mu ji někdo vezme. A pak tiše řekl:
— Jsou to dopisy… moje dopisy… pro ni…

A s tím se otevřely dveře do minulosti, která měla zůstat pohřbená.

Starý muž se jmenoval Nikolaj Ivanovič. Před více než třiceti lety byl uznávaným učitelem literatury. V té době se zamiloval do ženy jménem Věra. Byla to láska tichá, hluboká, ale skutečná. Měli plány. A pak – jednoho dne – Věra zmizela. Bez rozloučení. Bez vysvětlení.

Nikdo nevěděl proč. Nikolaj se nikdy nesmířil. Místo toho jí začal psát dopisy. Každý den. Po dobu dvou let. Více než 700 dopisů.

A pak… všechno zmizelo. Dopisy. Naděje. Jeho pověst. Lidé si mysleli, že se zbláznil. Byl propuštěn, rodina se ho zřekla. Zůstal sám.

Ale toho rána, po desetiletích mlčení, ho cosi přivedlo zpátky. Ten obchod byl kdysi poštou. A tam – ve skladu – byla jeho minulost ukrytá celou tu dobu.

Krabice skutečně obsahovala stovky dopisů. Ručně psaných, očíslovaných, datovaných. Policie byla přivolána. Odborníci potvrdili pravost. Příběh se rychle rozšířil po celé zemi.

A pak, po týdnu, přišel šok.

Televizní reportáž viděla žena ve vzdáleném městě. Jmenovala se Věra.

Žila. Celou tu dobu.

Řekla, že její otec zakázal vztah s Nikolajem. Donutil ji odejít a pohrozil jí, že pokud se vrátí, udělá vše pro to, aby ho zničil. A dopisy? Nikdy žádný nedostala. Místní poštmistr – shodou okolností její strýc – je všechny zachytil a schoval.

Věřila, že ji Nikolaj zapomněl. Žila s tím. Nevdala se. Nikdy na něj nepřestala myslet.

Když se po letech znovu setkali, nezbylo mnoho slov. Byly zbytečné. Objali se a plakali. Ani stáří, ani čas nezničily to, co bylo kdysi skutečné.

Občas potřebuje pravda dlouhá léta, než vyjde najevo.

Někdy se objeví v podobě starce v plence.

Někdy ji odhalí jen zvědavý prodavač, který se rozhodl následovat své srdce.

Ale vždy – vždycky – si pravda najde cestu domů.