Někdy člověk prostě potřebuje zmizet. Zmizet z dosahu hluku, lidí, vlastních myšlenek. Potřebuje klid. Prázdno. Dech mezi světy.

Toho rána jsem nevěděl, kam jdu. Jen jsem šel. Bez cíle, bez spěchu, jen sám, mezi stromy. Listí šustilo pod nohama, mlha visela nízko a les dýchal pomalu, jako by spal.

A pak… jsem ho uviděl.

Strom.

Nejvyšší nebyl. Nejkrásnější taky ne. Ale měl něco, co mě donutilo zastavit.
Symetrie? Klid?
Něco na něm bylo… bdělé.

Zvedl jsem telefon, abych ho vyfotil. Obyčejný snímek. Silueta v ranní mlze.
Ale ve chvíli, kdy jsem zaostřil…
se všechno změnilo.

Pohyb, který nevytvořil vítr
Větve se nehýbaly. Vzduch byl úplně tichý. A přesto — něco se pohnulo.
Ne světlo. Ne stín.
Něco jemně zavlnilo prostor vedle stromu.

A pak…
to vyšlo ven.

Nezvíře. Nečlověk. Něco jiného
Malé. Možná velikosti dítěte. Ale jeho tvar nebyl normální.
Hranice těla se vlnily, jako voda.
Průsvitné. Bez rysů. Bez pokožky. Jen čistá, pulsující přítomnost.

A ty oči. Pokud to byly oči — světélkovaly studeným, modrým světlem. Klidným. Ale nepopsatelně cizím.

Nemohl jsem se pohnout. Ne ze strachu. Z jistoty.
Ono mě vidělo.
A já slyšel hlas.

Ale ne ušima.

„Viděl jsi. Takže jsi byl připraven.“
Nepromluvilo. Ale přesto jsem slyšel. Uvnitř hlavy.
Jednoduchá věta.
Žádné výčitky. Jen konstatování.

Najednou jsem věděl — tohle místo mě nevybralo náhodou.
Ten strom nebyl strom.
Byl to práh.
A to, co stálo přede mnou, nebylo z našeho světa.

Světlo. Ticho. Nic
Další věc, kterou si pamatuju, byl návrat vědomí.
Stál jsem na stejném místě. Telefon v ruce. Vypnutý. Baterie prázdná.
Žádná fotka. Žádný důkaz.

Ale v hrudi — vibrovalo něco, co jsem nikdy předtím necítil.
Les zněl stejně. Ale byl jiný.

Byl to jen sen?
Halucinace? Únava?
A nebo…
pozvání?

Vrátil jsem se
Druhý den. A znovu. A znovu.
Ten strom tam stále stojí. Ale ono se už neukázalo.

Přesto cítím, že je blízko.
Že čeká.

Vzpomínám si na ten hlas:
„Kdo viděl, vrací se. Kdo přijme, změní se.“

Já jsem viděl. Já jsem se vrátil. A vím, že už nejsem stejný.

Myslíš si, že les jsou jen stromy?
Pak tam běž. Sám. Bez hluku. Bez myšlenek. Bez cíle.
A možná…
i ty uvidíš.

Ale pozor:
Jakmile uvidíš — už nikdy neuvidíš svět stejně.