Nevěřil na nadpřirozeno. Až do té noci.

Petr byl realistou. Technik, pracoval celý život s čísly, s daty, s fakty. Když mu nečekaně zemřela dcera Klárka, dvanáct let, jeho svět se zhroutil. Lékaři mluvili o srdeční vadě, o tiché smrti během spánku. Žádné varování. Žádné loučení. Jen prázdno.

Dům po pohřbu ztichl. Ale ne tak, jak by měl. Všechno zůstalo na svém místě: školní batoh u dveří, rozepsaný sešit na stole, její oblíbený hrnek na poličce. Ale kromě vzpomínek přišlo ještě něco jiného.

Zvuky.

Zpočátku slabé ťukání, jako by někdo přešlapoval v chodbě. Pak dětský smích. Jednou v noci, když Petr míjel její pokoj, zaslechl hlas. Jasný, klidný, známý:

„Tati…?“

Dveře byly zavřené. Uvnitř nikdo.

Nechal si to pro sebe. Možná jen přání slyšet ji znovu. Možná únava. Ale uvnitř něj začala klíčit myšlenka, kterou odmítal vyslovit nahlas: Co když… co když není pryč?

A tak udělal něco, co nedokázal vysvětlit ani sám sobě.

Koupil miniaturní kameru. Skrytou, citlivou na pohyb. A v tichosti ji vložil do rakve své dcery před tím, než byla definitivně uložena do země. Chtěl jen potvrdit to, co mu všichni říkali — že je konec. Že to všechno jsou výplody truchlící mysli.

Kamera byla napojena na jeho notebook. Nahrávala jen při detekci pohybu.

Šest nocí — nic.

Sedmou noc, přesně ve 3:17 ráno, se kamera aktivovala.

Petr zprvu váhal, ale pak stiskl „Přehrát“.

Obraz byl temný. Vnitřek rakve, klidný, tichý. Ale pak… něco se pohnulo. Ve spodní části obrazovky — pohyb. Jemný. Pomalu se k objektivu přiblížily dětské prsty.

A pak — ťukání. Tři údery na víko.

Klep. Klep. Klep.

Petr zbledl. A v tu chvíli se z reproduktorů ozval hlas. Chraplavý, slabý, ale nepochybně její.

„Tati… jsi tam?“

Následoval šum. Obraz zamrkal. A pak se ukázala její tvář. Klárka. Oči otevřené. Bledá, klidná… a živá.

„Je tu zima. Nejsem sama.“

A záznam se náhle přerušil.

Petr opakovaně analyzoval soubor. Metadata byla čistá. Žádné stopy úprav. Žádné technické vysvětlení.

Dva dny poté kamera znovu zaznamenala pohyb.

Tentokrát se na obraze objevila složená papírová poznámka, jakoby ji někdo vtlačil pod objektiv. Písmo bylo její. Nedalo se o tom pochybovat.

„Neboj se. Ale… oni mě nechtějí pustit.“

Petr už nedokázal spát. V hlavě mu bušilo jediné slovo: Zachraň ji.

Policie ho našla o několik nocí později, jak uprostřed noci kopal holýma rukama hrob. Zmatený, zraněný, blábolil:

„Slyšel jsem ji. Chtěla ven. Chtěla domů.“

Umístili ho do psychiatrické péče. Ale jeho notebook zůstal zapnutý. A v 3:00 další noci…

Kamera se opět aktivovala.

Na obrazovce se objevila Klárka. Její tvář těsně u objektivu. Pomalu se usmála. A zašeptala:

„Teď spíš ty, tati.“

Oficiálně žádné video neexistuje. Policie soubor nenašla. Ale říká se, že se čas od času objeví na temné straně internetu.

A kdo ho najde… možná už není sám.