Když se vlna stáhne, moře ztichne. Jeho hladina se promění v zrcadlo, slunce se v ní třpytí, jako by se nic nestalo. Bouře odešla. Vzduch je plný slaného klidu. A právě tehdy, ve chvílích zdánlivého míru, se v hlubinách probouzí něco, co tam spalo příliš dlouho. Něco, co nikdy nemělo být znovu puštěno na světlo. Protože po vlně… přichází hrůza.
Stalo se to v červenci. Obyčejné přímořské letovisko – ničím zvláštní, jen s čistými plážemi a klidnou vodou. Žádní žraloci, žádné bouře. Turisté sem jezdili roky, bydleli v levných penzionech, jedli zmrzlinu, koupali se až do soumraku. Nikdo netušil, že to léto bude pro mnohé jejich poslední.
Všechno začalo obrovskou vlnou. Bez varování. Bez předzvěsti. Ráno bylo jasné, voda klidná, vítr jemný. Ale kolem poledne se na obzoru objevila tmavá linie. Lidé na molu ji nejprve považovali za vzdálený mrak. Ale pak pochopili – byla to vlna. Téměř osm metrů vysoká. Narazila na pobřeží s děsivou silou, převrhla lodě, zaplavila pláže, smetla auta.
Ale to nejhorší přišlo až potom.
Když se voda stáhla, moře už nebylo stejné. Jeho barva se změnila. Pod hladinou se vlnily podivné stíny. Pomalu se pohybovaly, tiše. Někteří si mysleli, že to jsou chaluhy. Jiní si nebyli tak jistí.
A pak lidé začali mizet.
První byla malá holčička. Hrála si na mělčině – a najednou nebyla. Žádný křik. Žádná vlna. Nic. Potom tři teenageři, kteří se večer procházeli po pláži. Ráno zůstaly jen jejich stopy ve vlhkém písku… končící přímo u vody.
Úřady se snažily všechno ututlat. Prohlašovaly, že jde o náhodu, že situaci mají pod kontrolou. Ale místní věděli své. S vlnou se něco vrátilo. Něco, co tu už kdysi bylo.
Starý muž jménem Severyan, devadesátiletý samotář, mluvil o dávné legendě. O „Mořské nevěstě“. Bytosti bez obličeje, s očima jako černé perly. Nechodila po zemi – ale její stín ano. Klouzal po vlnách, šplhal po pláži, hledal ty, kdo přežili.
„Přichází, když moře ochutná bolest,“ šeptal. „A vybírá si svou daň za ticho.“
Lidé se mu smáli. Než zmizel i on. Jeho dům byl zamčený zevnitř. Žádné známky násilí. Jen louže vody na podlaze. Uprostřed – otisk malé ruky. Severyan byl přitom sám.
Investigativní novinář Igor Pankratov začal sbírat důkazy. Tvrdil, že získal záznam z bezpečnostní kamery. Na videu byl vidět muž stojící na břehu, když jej náhle obmotala jakási průhledná chapadlovitá věc. Jeho tělo se zkroutilo do nepřirozeného úhlu – a zmizelo. Písek se vyrovnal. Jako by tam nikdy nikdo nestál.
Video zmizelo následující den. Stejně jako Igor.
Lidé, kteří přežili, vyprávěli o zvláštnostech. Někdo slyšel v noci vlny, přestože bydlel daleko od pobřeží. Jinému tekla z kohoutku slaná voda. Několik lidí tvrdilo, že na pláži viděli ženu v bílém. Nehýbala se. Jen stála a dívala se na moře. Ti, kdo se jí pokusili přiblížit… už se nikdy nevrátili.
Vědci odmítli komentovat události. Někteří mluvili o toxických řasách, vzácných medúzách, horkem vyvolaných halucinacích. Ale to nevysvětlovalo, proč se nikdy nenašla těla. Žádné oblečení. Žádné stopy. Jen ticho. A voda.
Vždycky ta voda.
Poslední známá nahrávka pochází z hotelového balkonu. V noci. Video ukazuje bledou postavu na břehu. Zvedne ruku – a neviditelná vlna smete celou řadu lehátek. Postava zmizí. Nahrávka končí výkřikem.
Telefon byl nalezen v pokoji. Dívka, která natáčela? Beze stopy pryč. Na podlaze – voda. A znovu… otisk dlaně.
Dnes je ta pláž uzavřená. Ne kvůli znečištění. Ne kvůli bezpečnosti. Ale kvůli něčemu mnohem staršímu. Místní jí říkají „Tiché pobřeží“. Nikdo se tam nekoupe. Ani ptáci tam nelétají. V noci lidé kladou svíčky podél cesty k moři. Někteří se modlí. Jiní prosí.