Když slyšíš slovo „jachta“, vybaví se ti nejspíš obrázky jako z pohlednice: tyrkysové moře, sklenka šampaňského v ruce, opálené tělo a bezstarostný smích v pozadí. Dokonalá dovolená. Instagramový sen. Jenže realita si někdy nebere servítky. A já ti teď povím, co se skrývá za tou dokonalou fasádou.

Byl to obyčejný letní den u pobřeží Turecka. Slunce pálilo, vítr příjemně chladil a moře lákalo svou průzračností. Bylo nás pět – tři kluci, dvě holky, pronajatá jachta na celý den. Hrála hudba, pili jsme drinky, smáli se a měli pocit, že svět nám leží u nohou. Netušili jsme, že se právě řítíme vstříc chvíli, která všechno změní.

Kapitán navrhl, že vytáhneme nafukovací „banán“ – dlouhý žlutý člun, který se táhne za lodí a účastníky hází do vody. Znělo to jako ideální způsob, jak přidat trochu akce do pohodového dne. Samozřejmě jsem souhlasila. Adrenalin miluju. Na hlavě GoPro, úsměv od ucha k uchu, připravená na jízdu.

Nasedli jsme ve třech – já vpředu, za mnou přítel, a jeho kamarád vzadu. Loď se rozjela. Voda nám šlehala do obličeje, vítr trhal vlasy a my řvali smíchy. Byl to přesně ten pocit svobody, pro který se žije.

A pak přišla zatáčka.

Loď ostře zatočila. Příliš ostře.

Banán se zvedl do vzduchu a my vylétli jako panenky. Spadla jsem obličejem přímo na vodní hladinu. Všechno se na vteřinu zastavilo. Pak přišla bolest. Ostrá, pálivá. Cítila jsem krev. Mořská voda ji ještě víc rozežírala. Sáhla jsem si na tvář – byla celá mokrá… a lepkavá.

Narazila jsem do kovového háku, kterým byl banán připevněn k lodi. Ten hák měl být chráněný. Nebyl.

Když mě vytáhli zpátky na palubu, všichni kolem zpanikařili. Můj přítel zbledl. Nechápala jsem proč – dokud mi neukázali obraz na mobilu.

Z mé lícní kosti až k bradě vedl hluboký, zakrvácený řez. Plavky byly celé od krve. Okolo se rozhostilo děsivé ticho. Nejbližší přístav? Čtyřicet minut. A já začínala chápat, že tohle není jen nějaké zranění. Tohle je vážné.

Slyšela jsem, jak někdo řekl kapitánovi: „Jestli omdlí, máme problém.“ Najednou jsem nebyla člověk. Byla jsem hrozba. Zodpovědnost. Důkaz toho, že i mezi sluncem a luxusem číhá nebezpečí.

V nemocnici mě museli sešít hned. Bez umrtvení. Patnáct stehů. Tři hodiny v křeči. Lékař řekl: „Měla jste štěstí. O dva centimetry výš – a mohla jste přijít o oko.“

Dnes, dva týdny poté, sedím doma se zavázaným obličejem. Dívám se do zrcadla a přemýšlím. Ne nad bolestí. Ale nad tím, jak naivní jsem byla. Myslela jsem si, že dokud máš jachtu, slunce a moře, nic se ti nemůže stát.

Mýlila jsem se.

Pravda?

Luxus není bezpečí. Zábava neznamená kontrolu. To, co vypadá jako sen, se může během vteřiny proměnit v noční můru.

Nepíšu to kvůli lítosti. Ani pro lajky. Píšu to, protože realita je někdy ostrá. Nevidíš ji přicházet. Nečekáš ji. A právě v tom je nejnebezpečnější.

Chystáš se na jachtu? Udělej to. Ale otevři oči. Protože lesk je klamavý. A moře? Moře se neptá.
A jizvy nelžou.