Tento příběh není pohádka. Není v něm kouzlo, není v něm mýtus. Jen zmrzlý les, divoké zvíře, které zoufale bojuje za život svých dětí, a člověk, kterého svět dávno zapomněl. Dva světy, které se měly minout. Ale v osudovou noc se spojily.

Starý muž, kterého svět nechal za sebou
Nikolaj Arťomovič už tři roky neviděl jediného člověka. Žil sám ve staré dřevěné chatě uprostřed sibiřské tajgy. Bývalý lesník, bývalý myslivec, dnes jen starý muž, který se rozhodl dožít mezi stromy, které znal od dětství.

Každý den sekal dřevo. Každou noc seděl v tichu. Nebál se samoty — byla mu blízká. Utekl z města, kde pohřbil ženu, kde se odcizil dětem. Do lesů, které nikdy nesoudí.

A pak jedné noci přišla ona.

Silueta v bouři
Byla vánice. Vítr kvílel mezi stromy, sníh bičoval tvář. Nikolaj zavíral okenice, když uslyšel něco zvláštního. Ne výkřik. Ne vrčení. Tichý, táhlý zvuk. Volání.

Vyšel ven.

V bílé mase sněhu zahlédl pohyb. Siluetu. Vlčici. Bílou jako sama zima. Kulhala. Krvácela. Ale v očích — v očích jí hořela zoufalost. A odhodlání.

Nepřibližovala se. Ale ani neutíkala. Udělala několik kroků. Zastavila se. Ohlédla se.

Zvala ho.

A on… šel.

Cesta přes mráz a šílenství
Více než hodinu se brodil sněhem za ní. Záda bolela, dech se krátil, ruce omrzaly. Ale ona se vždy po několika krocích zastavila. Podívala se. Čekala.

A pak — zastavila se naposledy.

Pod zmrzlou vrstvou sněhu — propadlé doupě. Z něj zněly tlumené skřeky. Vlčata. Tři. Malá, sotva se hýbající. Jedno nejevilo známky života. Druhé slabě kníkalo. Třetí se krčilo a chvělo.

Vlčice se snažila hrabat, ale její zraněná tlapa ji zradila. Padla. Zvedla se. Padla znovu.

Nikolaj bez váhání klekl a začal odhrnovat sníh holýma rukama. Necítil prsty. Ale kopal. Když vytáhl třetí mládě, vlčice se ani nepohnula. Jen dýchala. A sledovala.

Rozhodnutí beze slov
Bylo jasné, že v lese tuto noc nepřežijí. Ne s tím větrem. Ne v tom stavu.

Podíval se jí do očí.

„Buď půjdeš se mnou, nebo tu všichni zmrzneme,“ zašeptal.

Ona vstala. Pomalu. Kulhavě.

A následovala ho.

Teplo ohně
V jeho chatě plál oheň. Na zemi ležely hadry, staré kožešiny. Nikolaj ohřál mléko, kapku po kapce krmil mláďata. Vlčici dal sušené maso. Neodmítla. Nezavrčela. Jen pozorovala.

Čtyři dny žili spolu.

Muž. Divoká matka. A tři zachráněná mláďata.

Pátého dne vstala. Dlouho se na něj dívala. Pak se otočila. Vyšla ven.

Vlčata cupitala za ní.

Zmizeli v lese.

Stopy
O týden později, když sníh začal tát, našel Nikolaj u prahu čerstvé stopy. Velké. Čisté. A vedle nich — malé.

Nepřišla žádat.

Nepřišla děkovat.

Jen ukázat: Žijeme.

Nikdy ji znovu neviděl. Ale každé jaro, znovu a znovu, najde u dveří stejné stopy.

Nikomu to nevypráví.

Ale ví:

Nezkrotil vlčici.
Nezachránil ji.
Jen naslouchal — když nikdo jiný neslyšel.