V klidné přímořské vesničce Kurentse, ztracené mezi písečnými dunami a borovicovými háji na pobřeží Baltského moře, znal každý starého rybáře jménem Jaromír. Nebyl to žádný podivín ani samotář — jen člověk, který žil jinak. Bydlel sám v malém domku, který postavil jeho dědeček, tak blízko moře, že za bouří voda stříkala až na okenní tabule. Říkalo se, že Jaromír dokáže „mluvit s mořem“. Vyrážel na vodu, když ostatní zůstávali doma. A vracel se s úlovkem, který by nasytil celou vesnici.

Neměl rodinu, nepil, nechodil do hospody, téměř nemluvil — a právě proto mu místní začali říkat Tichý maják. Byl jako symbol: ohnutá postava v oprýskaném plášti, kapuce stažená přes hlavu, mizel každé ráno v mlze a vracel se za soumraku. Vždy sám. Vždy stejný.

Až jednoho říjnového dne roku 2017… se nevrátil vůbec.

Zpočátku se nikdo nebál. Jaromír občas zmizel na den či dva, zvlášť během tahu ryb. Ale třetí den, když jeho loď stále nepřistála u mola, se vesnicí začala šířit neklid. Jeho vzdálený bratranec, kterého málokdo znal, zavolal pobřežní stráž. Začalo pátrání.

Prohledávali pobřeží, ptali se rybářů, zkoumali satelitní snímky — ale nic nenašli. Žádné trosky, žádná stopa po nehodě. Jeho dům byl v pořádku: teplé jídlo na plotně, tikající hodiny na stěně, lampa v rohu svítila. Vypadalo to, jako by se prostě… vypařil.

Utekly dva roky. Příběh Jaromíra se stal místní legendou. Jeho zmizení — temným symbolem. Staří říkali, že si ho vzalo moře, protože věděl víc, než měl. Mladí si vyprávěli historky u ohně, že se stal součástí oceánu — duchem, který chrání pobřeží.

A pak, v září 2019, došlo k objevu, který zničil veškeré dosavadní teorie.

Skupina houbařů našla loď. Ne ledajakou — jeho loď.

Stála uprostřed lesa. Sedmnáct kilometrů od pobřeží.

Zcela neporušená, pokrytá mechem. Uvnitř: jeho stará bunda, termoska se zaschlou kávou… a deník.

Byl ukrytý pod čalouněním lavice. Písmo křivé, ale nezaměnitelné. Poslední zápis měl datum oné říjnové noci:

„Vítr mě netlačí k moři, ale dovnitř. Vlna nebije do lodi, ale do vzduchu. Mezi stromy slyším skřípění — to není les, to je cizí přístav. Pokud se nevrátím — chraňte ticho. Ví víc, než jsem kdy dokázal pochopit.“

Policie znovu otevřela případ. Ale čím víc zjišťovali, tím větší byl zmatek. Jak se loď dostala do lesa? Nebyly žádné stopy, žádné koleje, žádné známky, že by ji někdo táhl. Přemístit loď takové velikosti bez těžké techniky by bylo nemožné. Ale žádná technika tam nebyla.

Někdo tvrdil, že to byl žert. Ale proč by někdo vlekl celou loď do lesa — a to tak dokonale?

Pak se začaly dít zvláštní věci. Rybáři začali slyšet na moři pravidelné bouchání — jako by někdo klepal na dřevo. Někteří přísahali, že ve vlnách zahlédli siluetu lodi, která plula proti větru. Když se místní radní pokusili vyšetřování znovu otevřít, zmizely všechny dokumenty. Policista, který měl případ na starost, podal výpověď a beze slova zmizel.

A právě tehdy začala kolovat nová, děsivá teorie: někde v těch lesích — nebo snad u pobřeží — je něco, co narušuje prostor. Smyčka. Trhlina. Ne jiný svět, ale jeho odraz. Něco, co Jaromíra „vysálo“ z naší reality… a zanechalo jen stopy.

Jeho dům dnes chátrá, ale lampa v rohu stále svítí. Elektrikáři několikrát ověřovali rozvody — všechno odpojeno. A přesto světlo nezhasíná. Když přijde bouře, a vy budete opravdu pozorně poslouchat, možná uslyšíte tlumené dunění. Rytmické, jako tlukot srdce. Jako by někdo stále hledal cestu zpět.

Obyvatelé Kurentse o Jaromírovi už nemluví. Ale pokud se zeptáte těch nejstarších rybářů, řeknou vám jen:

— Nezmizel. Stal se součástí moře. A taky lesa. Dávej pozor, kam šlapeš, když jdeš do houštin.