Anně bylo jen devatenáct let. Měla obyčejné sny — studium, knihy, ranní kávu na balkoně starého rodinného domu v Provence. Ale sny nemají váhu, když rodina čelí bankrotu, dluhy se kupí a čest visí na vlásku. A právě tehdy začal příběh, který se dodnes šeptá v chodbách nejbohatších paláců světa — příběh, který je částečně mýtem, částečně skandálem… a zcela skutečný.

Když její otec podepsal poslední smlouvu s bankou, věděl, že všechno je ztraceno. Vinice, dům, dokonce i poslední láhve rodinného vína. A pak se objevil on. Šejk Tariq Ibn Rashid. Majetek: přes 9 miliard. Věk: 75 let. Pověst: bezchybná, ale mrazivě mlčenlivá. Nabídl jednu věc — kompletní smazání všech dluhů… výměnou za Anninu ruku. Otec souhlasil. Bez otázek. Úsměv šejka byl tenký jako břitva.

Anna nekřičela. Neplakala. Jen odletěla. Čekalo na ni soukromé letadlo, které vonělo po oudových esencích a drahé kůži. O pár hodin později přistála v Marrákeši. Palác šejka stál jako fata morgána — nádherný, ale dusivý. Zlatá klec.

Svatba byla rychlá. Hedvábí, křišťál, prázdné pohledy. Nebyla to oslava. Byl to obchod. Anna měla na sobě bílé šaty, ale v duši cítila jen tíhu.

A pak přišla noc.

Svatební ložnice vypadala jako z pohádky Tisíce a jedné noci — mramorové stěny, hedvábné polštáře, ručně malovaný strop posetý hvězdami. Ale pod krásou byla dusivá tichost. Anna seděla na kraji postele, ruce jí chvěly. Netušila, co přijde. Dotkne se jí? Zlomí ji? Přinutí k něčemu?

Dveře se otevřely.

Vstoupil. Vysoký, vzpřímený, v bílém kaftanu. Jeho oči — černé, neproniknutelné. Beze slova přešel k ní. Ticho bylo téměř ohlušující. A pak, hlubokým hlasem, řekl:

— „Svlékni se.“

Anna ztuhla. Ale uposlechla. Tělo jí brnělo strachem. Očekávala to nejhorší. Ale to, co se stalo, bylo neuvěřitelné.

Šejk se na ni podíval a řekl:

— „Podívej se na sebe. Tohle nejsi ty. Tohle není tvoje volba. Nekoupil jsem si otrokyni. Nechci poslušnost. Zítra ráno jsi volná.“

Vstal a odešel. Nechal ji tam. Nepolíbil ji. Nedotkl se jí. Nic si nenárokoval. Koupil ji — aby ji osvobodil.

Tu noc Anna plakala. Ne ze strachu. Ale z šoku. Z pocitu, který nedokázala pojmenovat. Respekt? Soucit?

Ráno bylo v paláci jiné ticho — lehčí, jako po bouři. Zeptala se služebné:

— „Kde je šejk?“

Odpověď byla krátká: Odjel. Za úsvitu. Zanechal jí anulaci sňatku, švýcarské účty na její jméno a dům na francouzské riviéře. Žádný dopis. Žádné sbohem.

Anna se vrátila do Evropy. A zmizela z očí veřejnosti. Média šílela. Lidé spekulovali. Někteří tvrdili, že se do ní zamiloval, ale nemohl to přiznat. Jiní říkali, že to byla zkouška. A pak se šeptalo… že v oné noci zemřel — infarkt — a vše bylo jeho poslední vůlí.

Pravda? Neví to nikdo. Ale legenda žije dál.

Dnes je Anna anonymní filantropka. Její jméno se objevuje jen na seznamu dárců. Nikdy v rozhovorech. Jen jednou, na uzavřené konferenci v Ženevě, pronesla slova, která se zapsala do paměti:

„Svoboda se nedá koupit za zlato. Ale někdy ti právě zlato dá šanci ji zvolit.“

Od té doby nikdo šejka neviděl. Palác je prázdný. Jeho jméno — obestřeno tichem. Ale to, co se stalo tu noc, stále rezonuje. Šok. Mlčení. A dívka, která vešla do zlaté klece… a vyšla ven jako svobodná žena.

A každý, kdo tuhle historii slyší, si pokládá stejnou otázku:

Kdo vlastně byl? Netvor? Zachránce? Nebo jen muž, který se naposledy pokusil udělat správnou věc?