(Příběh, který vás nenechá spát)

Byl to teplý, klidný den. Slunce se zrcadlilo na hladině pomalé říčky, vzduch voněl létem a mokrou trávou. Děti si hrály na břehu – házely kamínky, pouštěly loďky z kůry a smály se tak hlasitě, že se jejich smích odrážel od stromů.

Jenže pak si jeden z nich – Ilya, nejzvídavější z celé party – všiml něčeho zvláštního.
Na písku, skoro u vody, leželo tlusté, mokré lano. Jeden konec zmizel pod hladinou, druhý se válel na břehu.

„Podívejte!“ zvolal Ilya. „Třeba to vede k pokladu!“

Kamarádi se zarazili.
„Radši to nesahej,“ řekl jeden. „To může být odpad… nebo past.“

Ale Ilya byl od přírody tvrdohlavý. Přistoupil blíž, sehnul se a chytil lano do ruky. Bylo chladné, kluzké, jako živé. Zatáhl – a hned ucítil odpor.
Na druhém konci něco bylo. Něco těžkého.

„Pomozte mi!“ vykřikl, ale ostatní couvli.
„Nech to být!“ křikl někdo a už utíkal pryč.
Za chvíli zůstal Ilya u řeky sám.

Srdce mu bušilo tak silně, že slyšel jen vlastní dech.
Zatáhl znovu – silněji. Lano se napjalo, voda se rozvířila a z hlubin se začalo něco zvedat.

Nejdřív to vypadalo jako velká větev, omotaná řasami. Pak… se ukázaly vlasy. Dlouhé, tmavé, spletené s bahnem a listím. A hned nato – tvář.
Bílá, nateklá, s pootevřenými ústy. Oči zavřené, ale přesto měl chlapec pocit, že se na něj dívají.

Ilya vyjekl a pustil lano, ale pak ho znovu popadl, jakoby ho k tomu něco nutilo.
„Nesmíš ji nechat zmizet,“ šeptalo něco v jeho hlavě.
Táhl dál, až se celé tělo vynořilo na hladinu. Byla to žena – mrtvá, obtočená lanem kolem pasu.

Voda se zbarvila do šeda. Ilya ucítil zápach hniloby a vlhké tmy. Pustil lano – a tělo se pomalu začalo nořit zpátky, jako by ho řeka chtěla znovu spolknout.

Lano zmizelo pod hladinou. Všechno utichlo.

Za chvíli se vrátili jeho kamarádi.
„Co to bylo?“ ptali se vyděšeně.
Ilya jen ukázal na vodu.
„Tam… tam někdo byl.“

Muži z vesnice přišli večer s policisty a záchranáři. Prohledávali řeku celé hodiny, ale nenašli nic. Ani lano, ani tělo, ani stopu.
„Dětská představivost,“ řekl jeden z policistů a pohladil Ilyu po hlavě.

Ale chlapec věděl, že si to nevymyslel. Když táhl lano, žena otevřela oči.

Od toho dne se řeka změnila. Byla temná, tichá, jako by pod ní něco žilo. Lidé začali říkat, že v noci z vody slyší tichý pláč a šum kročejů po písku.

Ilya už k řece nikdy nešel. Ale jedné noci se probudil, protože slyšel zvláštní šplouchání pod oknem.

Vyhlédl ven – a ztuhl. Na dvoře leželo mokré lano. Stejné jako tehdy. Jeden jeho konec se táhl do tmy, směrem k řece.

Chlapec vykřikl. A když ráno přišli rodiče, našli pod oknem jen stopy bosých nohou, vedoucí k vodě.