Moře bylo toho dne tiché, až nepřirozeně. Slunce se odráželo na hladině jako zrcadlo a loď klouzala vpřed bez nejmenšího odporu. Posádka čekala obyčejnou směnu – až do chvíle, kdy se na obzoru objevilo něco zvláštního.

Z hlubin oceánu vyčníval obrovský, zeleně zbarvený koulovitý objekt. Na první pohled kovový, přitom dokonale hladký a geometricky přesný.

„To bude asi bóje,“ zamumlal jeden z námořníků, „nebo nějaké výzkumné zařízení.“
Ale čím víc se loď přibližovala, tím silnější rostl neklid.

Kapitán zvedl dalekohled a ztuhl. Na povrchu koule se leskly podivné výstupky, malé uzlíky nebo body, které vytvářely jakýsi vzor. Žádné přístroje nezachytily signál, žádný radar nic neukazoval. Ticho. Jen moře a ten děsivý objekt.

„Snad to není mina,“ šeptl někdo.

Napětí na palubě se dalo krájet. Když konečně přirazili blíž, jeden z mužů opatrně natáhl hák a ťukl do koule. Zazněl dutý, kovový zvuk. Něco bylo uvnitř.

Kapitán rozhodl: vytáhnout to na palubu.

Když se koule vynořila z vody, pod ní se vytvořil vír, jako by ji oceán nechtěl pustit. Její povrch se leskl zvláštním, matným světlem, a při doteku vibroval.

„Tohle není obyčejný kov,“ řekl inženýr Novák, „spíš něco… živého.“

Za pár minut se po povrchu začaly rozlézat jemné praskliny – ale ne náhodně. Tvořily symetrické linie, které se rozsvěcovaly zeleným světlem.
A pak to začalo šeptat.

Ne zvenku, ale uvnitř hlavy každého. Hlasy, nesrozumitelné, a přesto naplněné emocí – strachem, bolestí, výstrahou.

„Slyšíte to?“ křikl někdo. „Mluví to!“

Kapitán rozkázal objekt uzavřít v nákladovém prostoru. Ale dřív než to stihli, loď se otřásla. Kompasy se roztočily, rádio praskalo, moře kolem začalo zářit.

Z hlubin se objevily další světelné body – desítky, možná stovky.

„To nejsou odlesky,“ hlesl Novák. „To jsou další!“

A v tu chvíli se koule otevřela.

Z jejího nitra se vyvalil hustý zelený dým. Obklopil jednoho z námořníků – mladého radistu jménem Král. Když dým zmizel, Král stál nehnutě, oči mu zářily stejnou barvou jako koule.

„Oni se vracejí…“ řekl kovovým hlasem, který nepatřil člověku.

Posádka zpanikařila. Někdo chtěl objekt hodit zpět do moře, ale ten se nehnul – jako by přirostl k palubě. Kovové části lodi se začaly tavit a přitahovaly se k němu.

Kapitán sáhl po signální pistoli a vystřelil. Následovala oslepující exploze, pak ticho. Když se kouř rozplynul, koule zmizela.

Na palubě po ní zůstal jen dokonale kulatý otisk – kov byl roztavený, povrch hladký jako sklo.

Král ležel na zemi, dýchal ztěžka. Když ho kapitán pozvedl, radista otevřel oči a zašeptal:
„Pod námi… je to pod námi…“

V tu chvíli se ozval hluboký dunivý zvuk z hlubin oceánu. Voda se začala vařit, obzor zezelenal. Ze dna stoupaly další koule, obrovské, zářící, směřující k nim.

Kapitán stihl jen vyslat nouzový signál. To byl poslední záznam, který zachytili záchranáři.

Loď zmizela beze stopy.
O den později našli jen ohořelé trosky. Kouli – ani jednu – nikdo nikdy nenašel.

Ale moře v té oblasti se změnilo.
Rybáři mluví o podivném světle pod hladinou, o hlasech, které se ozývají v rádiu, když naladíš frekvenci 13,7 MHz.

Říkají, že je to volání.
A ti, kdo na něj odpověděli… se už nikdy nevrátili.