Někdy ticho křičí hlasitěji než jakákoli slova. A v ten den bylo ticho až bolestně hlasité.

Marina a Katka vstaly brzy ráno. Dnes nebyl obyčejný den. Byl to ten den. Přesně rok od chvíle, kdy naposledy slyšely hlas svého otce Pavla, slabý, ale klidný:

„Slibte mi, že za mnou přijdete. Ať už tu budu, nebo ne… Přijďte v těch nejkrásnějších šatech. Chci vás tak vidět. Aspoň jednou ještě.“

Sliby se plní. I když to bolí.

Marina si oblékla světle modré šaty, Katka bílé s jemnou krajkou. Nic výstředního – jen elegance a úcta. Každý steh, každý záhyb nesl s sebou vzpomínku.

Šly pomalu cestičkou na hřbitově. Mlčky. Vedle nich kráčela jejich matka Irina. Její tvář byla klidná, ale za tmavými brýlemi se skrývalo víc bolesti, než by kdokoli snesl.

A pak to uviděly.

Dvě krabičky.

Ležely přímo před náhrobkem. Opatrně zabalené do hedvábného papíru. Každá měla jmenovku:
„Marina“
„Katka“

Ručně psané, u jména malinké srdíčko. Ani jedna nepromluvila. Jen se podívaly na matku.

— „Mami… to jsi připravila ty?“ zašeptala Marina.

Irina pomalu zavrtěla hlavou. Slzy už stékaly po její tváři.

— „Ne, holčičky… to nebylo ode mě.“

Dívky poklekly a otevřely krabičky. Ruce se jim chvěly.

Uvnitř byl v každé starý hrací strojek. Jeden se zlatými hvězdami, druhý s květinovým vzorem. Otočily klíčkem… a melodie začala.

Ta melodie. Uspávanka, kterou jim táta zpíval, když byly malé. Zapomenutá, ale okamžitě poznaná.

Pod strojkem ležely dopisy. Opravdové dopisy. Psány jeho rukou. Každé dceři jeden. Vůně starého papíru se mísila s vůní otce. A mezi řádky… byl on.

„Jestli to čteš, znamená to, že jsi splnila slib. Jsem na tebe pyšný.

Vím, že mě už nevidíš. Ale já tu jsem. V tvém smíchu, v každém kroku, v hudbě, co právě hraje.

Žij, lásko moje. Směj se, plač, buď silná. Ale nikdy nezapomeň: miluji tě. A vždycky budu.“

Slzy stékaly, ale tentokrát nezraňovaly. Léčily.

Najednou se ozval hlas.

— „Jste Pavlovy dcery?“ zeptal se starší muž. Byl to správce hřbitova.

Dívky kývly.

— „Přišel sem měsíc předtím, než… než odešel. Předal mi tyto krabičky. Řekl: ‘Až přijdou v šatech… poznáš je. Pak jim to dej.’ A odešel. Připravený. A s láskou.“

Správce se otočil a nechal je o samotě.

Ten večer si sestry odnesly strojky domů. Položily je na parapet. A kdykoliv se smutek vkradl zpět do srdce… otočily klíčkem.

Melodie zněla. A s ní i on. Protože láska… neumírá. Jen mění podobu.