Vanessa si myslela, že se jen tak vrátí domů dřív a překvapí svého manžela. Po třech dlouhých týdnech v Paříži, plných pracovních schůzek, vyčerpávajících večerů a osamělých hotelových nocí, toužila jen po jediném: lehnout si do své vlastní postele v Nice a cítit po svém boku Érika.

Ale to, co našla ve své ložnici, obrátilo její svět naruby.

Dorazila pozdě v noci, téměř ve dvě ráno. Její vlak měl zpoždění, ale netrpělivost byla silnější než únava. Tiše odemkla dveře, odložila kabát, kufr nechala stát v předsíni a bosky se vydala chodbou. Nechtěla rozsvěcet. Nechtěla být slyšet. Chtěla, aby to bylo překvapení.

Neposlala Érikovi žádnou zprávu. Představovala si, jak si tiše vleze k němu do postele a on se probudí s úsměvem. Možná by se objali, možná políbili. Chyběl jí víc, než si chtěla přiznat.

Pomalu otevřela dveře do ložnice.

Stříbrné měsíční světlo klouzalo po přikrývce.

Érik ležel na levé straně postele a spal.

Na pravé straně… leželo miminko.

Malé děťátko, zabalené do světle modré deky, klidně oddechovalo. Vedle něj byl položený polštář, jako by mu měl zabránit v překulení.

Vanesse se na chvíli zastavilo srdce.

Ona a Érik nikdy neměli dítě. A on jí vždy tvrdil, že nemá žádnou rodinu. Vyrůstal přece v dětském domově.

Kdo to dítě sakra je?

Přistoupila blíž a zatřásla Érikem.

— Ériku. Vstávej. Okamžitě.

Otevřel oči a zamžoural na ni, zmatený.

— Vanessa? Co… co tu děláš?

— Pojď se mnou do kuchyně. Teď hned.

Šel za ní, ještě napůl ve snu. V kuchyni rozsvítila světlo. Její pohled byl ledový.

— Řekni mi, proč je v naší posteli dítě.

Érik si povzdechl a promnul si tvář.

— Někdo ho nechal před našimi dveřmi. Asi před třemi dny. Byl sám. Plakal. Byl promrzlý. Nevěděl jsem, co dělat. Tak jsem ho vzal dovnitř.

— Proč jsi nezavolal policii?

— Chtěl jsem. Ale byl hladový, potřeboval plenky. Byl zoufalý. Nemohl jsem ho nechat venku. Řekl jsem si, že se o něj pár dní postarám… že to zvládnu.

— Ty ses rozhodl? Sám? A nic jsi mi neřekl?

— Nechtěl jsem tě znepokojit. Bylas pryč. Myslel jsem, že to bude jen dočasné.

— Jsem tvoje žena, Ériku!

— Vím… promiň.

Vrátili se do ložnice. Vanessa se pokusila usnout, ale nešlo to. Její mysl byla přeplněná otázkami, obavami a strachem. Kdo bylo to dítě? Proč mlčel?

Nakonec přece jen usnula — únavou a zmatkem zlomená.

7:03 ráno. Hlasy.

Vanessa se probudila. Ozýval se ženský hlas z obýváku.

— Ériku, musíš mu to říct. Nemůžeš dál lhát.

— Já vím. Udělám to, až budu mít výsledky DNA testu.

DNA test? Srdce jí bušilo jako o závod.

Tiše se zvedla a připlížila se ke dveřím. V obývacím pokoji stála žena. Cizí žena. A mluvila s jejím manželem.

— Kdo to je? — zeptala se Vanessa chladně.

Žena se otočila. Érik zbledl.

— To je… matka mého syna.

Ticho.

Vanesse se zatočila hlava.

— Co jsi to právě řekl?

— Předtím, než jsem tě poznal, měl jsem s ní krátký vztah. Nevěděl jsem, že otěhotněla. Neřekla mi to. Až teď…

Žena udělala krok vpřed.

— Musela jsem odejít. Nemohu se o něj starat. Érik je jeho otec. A on je jediný, kdo ho může ochránit.

Vanessa na něj zírala jako na cizince.

— Tys mi to neřekl. Vzal jsi ho k nám, položil jsi ho do naší postele — a nic jsi mi neřekl.

— Měl jsem strach, že tě ztratím…

Vanessa se beze slova otočila a odešla zpět do kuchyně. Uvnitř cítila, jak se jí hroutí svět.

Za ní se ozvalo tiché zavzlykání. Dítě se probudilo.

Otočila se.

A v ten moment, mezi zradou, šokem a tisíci nezodpovězenými otázkami, si Vanessa položila jedinou:

Kdo vlastně teď je? Manželka, nevlastní matka… nebo už jen cizinec ve vlastním domě?