Jmenuji se Lucie. Je mi 34 let, jsem svobodná matka pětiletého syna, a nikdy jsem nevěřila na paranormální jevy. Jsem člověk rozumu. Vše má přece své vysvětlení: náhoda, stín, únava, zvuk trubky ve zdi.

To jsem si myslela – než jsme se přestěhovali.

Přesně před rokem jsme se s Louisem nastěhovali do bytu v klidné části Lyonu. Dům byl čistý, sousedé zdvořilí, výhled na park. A hlavně – světlý pokoj pro mého syna. První večer jsme seděli na zemi, jedli pizzu z krabice a smáli se. Byla jsem přesvědčená, že jsme konečně na správném místě.

To jsem ale ještě netušila, co nás čeká.

Postava na balkoně
Druhý večer jsem zavírala žaluzie v obýváku, když jsem koutkem oka něco zahlédla. Páté patro, naproti, krajní byt. Na balkoně stál muž. Vysoký, naprosto nehybný, v dlouhém tmavém kabátu.

Zdálo se, že se dívá přímo na mě.

Nekouřil. Nedržel telefon. Nehýbal se. Za ním byla tma, žádné světlo v bytě. Jen stál. Dlouho.

Další den byl na stejném místě. Ve stejný čas. Znovu a znovu. Něco na něm bylo špatně. Nepřirozené.

„Ten byt je prázdný.“
Po týdnu jsem se zeptala domovníka Marca. Je mu kolem šedesáti, tichý, slušný pán.

— Ten byt naproti… kdo tam bydlí?
— V tom na kraji pátého? Nikdo. Je prázdný od roku 2015.

Zarazila jsem se.
— Ale já tam každou noc vidím muže na balkoně. Nehýbe se. Dívá se sem.

Marc na chvíli zmlkl, pak řekl:
— Nejste první, kdo to říká.

Přibližoval se
Postava se objevovala každou noc. Ale začala se pomalu přibližovat.

Nejdřív stál na balkoně. Pak přímo za sklem. A po pár dnech už uvnitř bytu, ve tmě. Stále ve stejné póze. Jako by tam stál celé hodiny.

Jednou jsem vzala turistický dalekohled a zaostřila na něj. A tehdy jsem to uviděla:
Neměl obličej.

Žádné oči, ústa, rysy. Jen hladkou bledou kůži. Jako socha. Nebo jako něco, co se snaží člověka napodobit – ale nerozumí detailům.

Zalapala jsem po dechu, sklopila dalekohled a zatáhla závěsy.

Důkaz, který zmizel
Řekla jsem to kamarádce Camille, novinářce. Řekla:
— Natoč ho. Jestli tam je, musíme ho vidět.

Tu noc jsem ho natáčela pět minut. Přiblížila jsem obraz. Do mikrofonu jsem šeptala: „Dívá se sem, stojí uvnitř.“

Když jsem si druhý den přehrála záznam, nebylo tam nic.

Prázdný balkon. Tma. Žádná postava. Žádný muž.

Marc konečně promluvil
Vrátila jsem se za Marcem. Tentokrát přestal mlžit.

— Váš byt… před vámi v něm bydlela mladá žena. Roku 2017 se oběsila. Říkala, že ji někdo sleduje. Každou noc. Právě z toho bytu naproti.

Polkla jsem. A on pokračoval:

— V roce 2019 zmizel kluk ze čtvrti. Čtrnáct let. Řekl mámě: „Ten muž bez obličeje mě volá.“

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Louis ho viděl taky
Před pár dny mi Louis ráno řekl:
— Mami, proč se ten pán v černém dívá do mého pokoje?

Ztuhla jsem.
— Jaký pán?

— Ten na balkoně. Někdy klepe. Ale já dělám, že spím.

Tu noc jsem spala s Louisem v jeho pokoji.

Ve 3:14 jsem se probudila. A on tam byl.

Na našem balkoně.

Stál. Ruce na skle. Žádný obličej. Ticho. Sklo mezi námi.

Neutíkala jsem. Nezakřičela jsem. Jen jsem zírala. Po několika vteřinách udělal krok zpět. A zmizel v temnotě.

A pak…
Od té doby spím v obýváku. Louis nemluví. Hledám nový byt.

Myslíš si, že jsem blázen? Možná.

Ale zkus jít do Lyonu. Ulice Saint-Rambert. Budova C. Páté patro, balkon vlevo. Ve 3:14 ráno.

Podívej se nahoru.

A pak mi napiš, co jsi viděl ty.