Malá vesnice ztracená v hlubokých lesích Vologdské oblasti nikdy nepřitahovala pozornost světa. Život tam plynul pomalu, stejně jako před sto lety. Lidé se znali jménem, domy nezamykali a zprávy se šířily šeptem od souseda k sousedovi. Až do podzimu roku 2023… kdy se stal návrat jednoho muže začátkem příběhu, který dodnes nikdo nedokáže pochopit.

V roce 1996 odešel Alexej Melnikov, mladý, silný a rozumný muž, do lesa pro dříví — a už se nikdy nevrátil. Hledala ho celá vesnice. Pročesávali lesy, volali jeho jméno, čekali na odpověď… Marně. Nezůstala po něm žádná stopa. Žádné oblečení, žádný nástroj, ani zlomená větev. Policie zahájila vyšetřování, ale brzy bylo odloženo. Oficiální verze: smrt v lese. Mohlo to být zvíře, bažina, nehoda. Po roce mu vesničané uspořádali pohřeb. Jeho matka z žalu onemocněla, otec propadl alkoholu. Hrob zůstal prázdný, jen s dřevěným křížem a jménem, které pomalu mizelo v dešti.

Čas plynul. Lidé si na jeho zmizení zvykli. Občas se o něm mluvilo u čaje: „Jako by se vypařil…“ A pak přišel chladný listopadový večer roku 2023 — a u zastávky na kraji vesnice se objevil muž.

Měl roztrhanou bundu, vousy až k hrudi a oči, které vypadaly, jako by se dívaly skrz čas. Byl to Alexej.

První ho poznala prodavačka Valentina, která šla vynést odpadky. Vykřikla, pustila pytel a rozběhla se k němu. Poznala ho okamžitě. Zhubnul, byl sešlý, ale byl to on. Vesnice se zachvěla. Někdo běžel pro starostu, někdo vytáhl mobil, někdo jen stál a nechápavě zíral. Alexej mlčel. Jen se rozhlížel, jako by se snažil vzpomenout, kde je.

Odvedli ho k místní sestřičce. Tlak normální, žádné zranění, jen těžké vyčerpání. Po psychické stránce byl v klidu. Nemluvil tři dny. A pak… začalo to, co nikdo nedokázal pochopit.

Řekl, že celých 27 let byl „na druhé straně lesa“. Našel cestu, kterou nikdy předtím neviděl. Myslel si, že si zkrátí cestu. Ale les ho „pohltil“. Obloha zmizela. Kompas přestal fungovat. Hodinky se zastavily. Cokoli udělal, vždy se vrátil na stejné místo — do malé rokliny obklopené balvany, kde bylo stále šero.

Živil se houbami, kořeny, vodou z potůčku. Spal ve vykotlaném stromu. A po celou dobu — jak tvrdil — slyšel kroky. Ne zvířecí. Lidské. Někdo ho sledoval. Nikdy ho neviděl, ale cítil přítomnost. A občas slyšel tiché hlasy. Šeptaly jeho jméno.

Čas plynul jinak. Den mohl trvat hodinu. Hodina věčnost. Ztratil přehled. Nevěděl, jestli uběhl měsíc nebo rok. A pak, pár dní zpátky, se cesta „otevřela“. Slunce se vrátilo. A on z lesa vyšel.

Svět mu připadal cizí. Auta jako monstra. Telefony jako magie. Netušil, že je rok 2023. Když ho zavedli ke hrobu rodičů, jen stál. Dva náhrobky vedle sebe. A třetí — s jeho jménem.

Teď žije v opuštěném domě své zesnulé tety. Do lesa už nikdy nevkročil. Bojí se i šustění listí. V noci se budí s křikem. Tvrdí, že hlasy slyší dál. Jako by to, co zůstalo v lese, šlo s ním.

Lidé se mu vyhýbají. Někteří si myslí, že zešílel. Jiní, že Alexej zemřel tehdy v roce 1996 — a to, co se vrátilo, už není on. Ale jsou i tací, kteří věří každému slovu. Protože příliš mnoho věcí nedává smysl.

— Proč ho nikdo nenašel?
— Proč téměř nezestárl?
— Proč má jeho hodinky stále stejný čas — 17:43?

Alexej řekl jen jedno:

„Les nepouští snadno. Vrátil jsem se… ale ne celý.“

Vesnice je od té doby jiná. Lidé zamykají dveře. Do lesa se už nikdo nevydává sám. A tu stezku, o které mluvil? Nikdo nehledá. Všichni se bojí, že by ji opravdu našli.