Když se Grigorij Melnikov po šestadvaceti letech rozhodl vrátit do vesnice, kde vyrůstal, doufal, že najde klid, který mu město nikdy nenabídlo. Byl unavený z hluku, betonových zdí, rozpadlého manželství a ztracených let. Chtěl se nadechnout vzduchu, který kdysi znal, a možná znovu objevit sám sebe.

Silnice byla zarostlá, vedla hlubokým lesem a vypadala spíš jako zapomenutá stezka než cesta k domovu. Ale Grigorij znal každý její zatáčku. Mířil domů. Nebo si to alespoň myslel.

Když vstoupil do vesnice, hned poznal, že něco není v pořádku.

Stařena u studny se odvrátila, aniž by odpověděla na pozdrav. Muž tlačící káru ho zcela ignoroval. A malý kluk – ten po něm hodil kámen a utekl.

Grigorij zůstal stát. Místo poznával. Ale lidé – nikdo ho nepoznával, nikdo ho nechtěl poznat. Přitom tady se narodil, tady žili jeho rodiče, prarodiče. Byla to jeho krev, jeho půda.

Proč se všichni odvraceli?

Jeho starý dům stál na mírném návrší. Opadaná omítka, shnilé trámy, okna zabitá prkny. Rodiče zemřeli před lety. Tehdy mu přišel dopis. Nevrátil se. Práce, povinnosti, vzdálenost. Dnes by všechno vyměnil, kdyby mohl vrátit čas.

Vešel dovnitř. Z domova zůstaly jen stíny. Pach prachu, vlhka… a něčeho, co neuměl pojmenovat. Něčeho cizího. Něčeho živého.

A pak to uslyšel.

Šepot. Tichý, ale zřetelný.

— Přišel jsi. Pozdě.

Otočil se. Nikde nikdo.

Ale pocit, že něco je v domě s ním, ho neopustil.

Vesnice byla vždy zvláštní. Už jako dítě slýchal podivné příběhy – o zmizeních, která se vysvětlovala vlky, o nočních výkřicích, které se ráno popíraly. Tehdy si myslel, že jsou to pohádky pro strašení dětí.

Ale teď viděl skutečnost.

Každý dům měl zavřené okenice, dveře zajištěné zevnitř. A na zápraží visely podivné předměty – spletené kořeny, látky potřísněné zaschlou krví, kosti svázané provázkem.

Vyhledal stařenku Agrafenu. Dřív mu dávala koláče a hladila ho po hlavě. Teď se podívala škvírou ve dveřích – a zbledla.

— Neměl jsi se vracet. Jsi Melnikov.

— No a? — nechápal.

— Odejdi. Dokud můžeš. A hlavně tu nezůstávej přes noc. Modlili jsme se, aby ses nikdy nevrátil…

Zůstal.

Grigorij byl tvrdohlavý. Chtěl vědět pravdu.

Tu noc ho probudil zvuk. Skřípání. Jako dřevo pod tlakem. Ale šlo to zvenčí.

Podíval se z okna.

U studny stála postava.

Vysoká. Nehybná. Celá v černém. Dívala se na jeho dům.

Vzpomínky z dětství se vynořily s děsivou silou. Ale šel ven. S baterkou. Pomalými kroky.

U studny nikdo. Ale na kamenném okraji – čerstvý otisk ruky. Mokrý. Jako by něco vylezlo ven.

Ráno zamířil do kostela. Byl opuštěný, ztichlý. Pavučiny, prach a svíčky dávno vyhořelé. Na oltáři ležela stará kniha. Vedle ní dopis.

Poznal to písmo.

Jeho otec.

„Pokud to čteš, znamená to, že ses vrátil. A tím jsi to znovu probudil.
Náš rod je prokletý. Jeden z našich předků zradil krev. Zachránil si život – ale zaplatili všichni po něm.
Melnikov, který odejde, nesmí nikdy zpět.
Kdo se vrátí, otevře bránu.
Prosil jsem tě: nevracej se.
Ale jsi stejný jako já. Tvrdohlavý.
Brzy to přijde. Zavolá tě jménem.
Neodpovídej.
Nedívej se.
A když uslyšíš hlas své matky… utíkej. Není to ona.”

Grigorij se rozběhl ke dveřím.

Zamčené. Zvenku.

A za ním – hlas.

Tichý. Laskavý. Známý.

— Gríšo… vrátil ses. Tak dlouho jsem čekala…

Ztuhl.

Nevzhlédl. Neodpověděl. Vzpomněl si.

Neodpovídej. Nedívej se. Utíkej.

Za tři dny ho našli sedět před kostelem. Nehýbal se. Oči měl skelné. Obličej bez výrazu.

Od té doby nepromluvil.

Žije sám na kraji lesa. Nechodí mezi lidi. Jen v noci se z jeho chaty ozývají kroky. A šepot. Pořád stejná slova:

— Vrátil jsem se… neměl jsem… měl jsem zůstat cizincem…

A dodnes si každý, kdo projede tou vesnicí, všimne jednoho: starý dům na kopci je zamčený.

Ale každé ráno se na zápraží objeví nové stopy.

A pokud někdy tudy projíždíš…
neodpovídej, když tě někdo zavolá jménem.
I kdyby ten hlas zněl povědomě.