Nikdy by mě nenapadlo, že obyčejná návštěva mé tchyně se promění v noční můru. Měla zůstat jen týden — týden klidu, nebo tak jsem si aspoň myslela. Ale hned po jejím odjezdu se začaly dít divné věci. Dokonce i náš pes, obvykle klidný a přítulný, se začal chovat podivně. A když jsem se odhodlala kopat na místě, kde nepřestával štěkat, objevila jsem něco, co mi vyrazilo dech a rozklepalo kolena.

Žijeme s manželem na vesnici. Máme klidný, prostý život — on pracuje na farmě, já se starám o dům, zahradu a naši pětiletou dceru. Máme psa jménem Baks, který je jako člen rodiny. Všechno bylo v pořádku, dokud nezazvonil telefon.

Moje tchyně. Řekla, že už má dost městského hluku a chce si „na chvíli odpočinout“ u nás na venkově. Ale něco v jejím hlase mě zneklidnilo. Od začátku mě nikdy nepřijala. Od svatby mě kritizovala, shazovala, hodnotila každé moje slovo, každý čin. Ale mlčela jsem — kvůli manželovi.

Přijela s kufrem a povýšeným výrazem. A hned první den začala — záclony nejsou vyžehlené, polévka přesolená, dítě prý rozmazluju. Manžel to omlouval: „To je jen starostlivost, neber si to.“ Ale každým dnem přibývalo napětí. Jako by se nás snažila rozdělit. A skoro se jí to povedlo.

Jednu noc jsem se rozplakala. Potichu, ve tmě. Jen jsem si přála, ať už odjede.

Když konečně odešla, spadl mi kámen ze srdce. Ale hned další den se všechno změnilo.

Baks začal štěkat na jeden záhon v zahradě. Běhal kolem dokola, zuřivě hrabal tlapami a odmítal se hnout. Když jsem ho chtěla odtáhnout, jen na mě upřeně zíral a znovu se pustil do kopání.

Další den to pokračovalo. Tentokrát jsem si vzala lopatu. Měla jsem špatný pocit. Tohle nebylo normální. Začala jsem kopat.

A najednou se zem sesunula. Ztuhla jsem. Ze země vykukoval černý igelitový pytel.

Ruce se mi rozklepaly. Opatrně jsem ho vytáhla ven. Byl pevně zauzlovaný. Baks stál vedle a tiše vrčel. Klečela jsem v hlíně, vytáhla nůž a pytel rozřízla.

Uvnitř byly staré, roztrhané panenky bez očí. Jejich těla byla pokreslená podivnými symboly. A na dně — kus spálené fotografie. Byla na ní zachycena naše rodina: já, manžel a naše dcera. Naše tváře byly přeškrtnuté. Hrubě a nenávistně.

Zatajil se mi dech.

Tohle nebyla náhoda. To bylo něco zlého.

Všechno jsem spálila. Stála jsem u ohně, sledovala, jak se hlavy panenek rozpouští, jak plameny pohlcují fotografii i symboly. Pak jsem zavolala kamarádce, která se vyzná v okultních věcech.

Řekla mi bez váhání: „To je kletba. Někdo chce vaši rodinu zničit. Opravdu vážně.“

Začaly jsme přemýšlet, kdo mohl pytel zakopat. Kdo měl přístup k domu. Odpověď byla jasná: tchyně.

Po rituálním spálení všech věcí se Baks uklidnil. Už neštěkal, nehrabal. Atmosféra v domě se změnila — jako by z něj zmizel těžký, temný stín.

Všechno jsem řekla manželovi. Dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Nechci o tom mluvit. Ale udělala jsi správně.“

Od té doby jsme o ní neslyšeli. Žádné hovory, žádné návštěvy. Jako by se vypařila. Nevím, co ji k tomu vedlo. Žárlivost? Touha po kontrole? Nenávist?

Ale dnes už vím jedno jistě: největší zlo se často skrývá za známou tváří.