Na okraji klidného maloměstského sídliště stál starý, rozpadlý dům — s oloupanou omítkou, povislými záclonami a zrezavělou bránou, která vrzala i při nejmenším poryvu větru. V tomto domě žila žena, které všichni říkali teta Věra. Nikdo nevěděl, kolik jí je let, a málokdo se o to zajímal. Ven chodila málokdy, sousedy skoro neoslovovala, ráno brzy nakoupila a pak se zase zavřela za dveřmi na několik dní.

Místní puberťáci šeptali, že je to čarodějnice. Jiní tvrdili, že přežila všechno — válku, hladomor, dokonce i smrt manžela. Ale jedna věc byla jistá: neměla žádnou rodinu nablízku.

A právě proto její dům přitáhl pozornost dvou „profesionálních“ zlodějů.

Nebyla to žádná povídačka. Měli jednoduchý plán: najít klidný cíl, nasbírat informace, počkat na správný okamžik. Zvědavý soused jim prozradil, co potřebovali vědět: Věrčin syn žil v zahraničí a pravidelně jí posílal peníze. Ona sama nevěřila bankám a peníze si schovávala doma — pod matrací, říkali.

Znělo to jako dokonalý úlovek.

Anton začal fotit a zaznamenávat její denní režim. Sergej naslouchal v místní benzince a sbíral informace. Za pár dní měli vše: žena odcházela přesně v 7:40, vracela se o čtvrt hodiny později, zámek na dveřích byl starý a rezavý. Žádný alarm. Žádné kamery.

Vybrali bezměsíčnou noc. Oblečeni v černém, s rukavicemi a baterkami, se přiblížili k domu zahradou. Jedno ze starých oken bylo pootevřené, přesně jak předpokládali. Lehce ho otevřeli a okno zaskřípalo.

Anton vstoupil první.

Uvnitř vonělo kadidlo a sušené bylinky. Pokoj byl skromný — stará pohovka, háčkované ubrusy, vybledlá fotografie muže v uniformě. Ale sotva položil nohu na podlahu, něco se na něj vrhlo s děsivou silou.

Křik prolomil ticho.

Pes. Obrovský, černý, s potrhaným uchem a očima zářícíma jako sklo. Neštěkal — vrčel. Ne kousal — útočil.

Chvíli nato byl Anton úplně vtažen dovnitř. Sergej se snažil vytáhnout ho zpátky oknem, ale teď už na něm byl pes taky, s čelistmi přisátými na rameni.

Dům náhle osvětlil světlo.

Ve dveřích stála teta Věra. Klidná, vyrovnaná, v županu. V jedné ruce držela petrolejovou lampu, v druhé… brokovnici.

Nevyjekla. Prostě řekla:
— „Čekala jsem na vás.“

Ukázalo se, že Věra rozhodně nebyla bezbranná. Její syn opravdu žil v zahraničí, ale neposílal jen peníze. Byl bývalý důstojník armády a trval na tom, aby v domě byly skryté bezpečnostní kamery, tichý alarm a hlavně vycvičený bojový pes jménem Rex.

Ale Věra šla ještě dál. Několik měsíců předtím si všimla podezřelých postav v okolí. Nepanikařila. Připravila se. Rex byl přesunut dovnitř domu. Brokovnice, dědictví po zesnulém manželovi, byla nabitá mořskou solí.

Když dorazila policie, oba vetřelci leželi na zemi — jeden s potrhaným kabátem, druhý s vykloubeným ramenem a krvácejícím uchem.

Byli obviněni z pokusu o vloupání a neoprávněného vstupu.

A teta Věra? S klidným úsměvem řekla policistovi:
— „Stáří není slabost. Je to zkušenost.“

Druhý den začali sousedé nosit návštěvy. Přinášeli koláče, polévky, deky. Lidé, kteří jí roky nevěnovali pozornost, na ni teď koukali s obdivem… a trochou respektu.

Ta stará žena, kterou všichni považovali jen za podivnou samotářku, chránila svůj domov s přesností vojáka a odvahou lvice.

Od toho dne se na jejích dveřích objevil nový nápis:
„Pozor: v tomto domě nežije jen milá stařenka.“

A nikdo už nikdy neodvážil vyzkoušet, co ten nápis znamená.