S tátou a naším věrným psem Rexem jsme šli do lesa na houby. Slunce svítilo, ptáci zpívali, všechno vypadalo klidně a krásně. Táta šel napřed, já poskakovala za ním a smála se. Les působil přátelsky… dokud se všechno nezměnilo.

Nevím, jak se to stalo — snad jsem se zastavila u nějaké muchomůrky nebo poslouchala ptáky — ale najednou jsem zjistila, že jsem sama. Tátova postava zmizela mezi stromy. Zvala jsem ho, křičela, ale odpověď žádná. Jen ozvěna. A pak ticho.

Cítila jsem, jak se mi v krku zvedá pláč. Můj pes také nikde. Všude kolem jen nekonečné stromy a tma, která se pomalu snášela.
Slunce zapadalo.

Sedla jsem si na pařez a čekala. Věřila jsem, že mě táta najde.
Ale čas plynul… a pak se ozvalo vytí.
Dlouhé, táhlé, mrazivé.

V tu chvíli se mi srdce zastavilo. Vzpomněla jsem si na tátova slova: „Když uslyšíš vlky, nesmíš se hýbat.“ Přitiskla jsem se k nejbližšímu stromu a snažila se ani nedýchat. Vytí se ozvalo znovu, blíž.
A pak jsem uslyšela kroky.

„To je konec,“ problesklo mi hlavou.

Ale z křoví vyskočil Rex!
Rozběhl se ke mně, vrtěl ocasem a olízl mi tvář. Rozplakala jsem se úlevou, objala ho. Aspoň někdo byl se mnou. Ale radost netrvala dlouho.

Rex se najednou zježil, zuby vyceněné, oči upřené do tmy. A tam — mezi stromy — stál vlk. Obrovský, šedý, s očima jako oheň. Pomalu kráčel k nám.

Rex zavrčel. Pak skočil.
Byl to boj, který trval pár vteřin, ale pro mě to byla věčnost.
Křik, kousání, chroptění, stíny zápasící v šeru.
Nakonec ticho.

Vlk ležel nehybně. Rex stál nad ním, celý od krve, lapal po dechu… a pak se pomalu sesunul k zemi.

„Ne, prosím…“ šeptala jsem, objímajíc jeho tělo.
Cítila jsem, jak chladne.
Zůstala jsem sama.

Z očí mi tekly slzy, když se z dálky zablesklo světlo.
Zlatožluté, mihotavé, jako světlo lucerny.
Pomalu jsem vstala a šla za ním.

Na malé mýtině stála stará žena v dlouhém šátku. Vlasy měla bílé jako sníh, oči zvláštně lesklé.
— „Děvčátko,“ řekla tiše, „pojď ke mně.“

Podala mi ruku. Byla studená jako led.
— „Tvůj přítel ti zachránil život. Pamatuj si: kdo obětuje z lásky, nikdy úplně nezmizí.“

Pohladila mě po vlasech a všechno potemnělo.

Když jsem se probudila, ležela jsem v nemocnici. Máma brečela, táta mě držel za ruku. Našli mě ráno — na kraji lesa, v bezvědomí, vedle mrtvého Rexe.
Nikdo nechápal, jak jsem se tam dostala. Ale na sněhu vedle mě našli starou lucernu. Stále hořela.

Od té doby uběhly roky. Vyrostla jsem, ale někdy, když jdu lesem a zavanul vítr, ucítím zvláštní vůni — směs kouře a starého oleje.
A pak slyším tiché zaštěkání, daleko mezi stromy.

Jednou v noci jsem se probudila. Na parapetu mého okna stála malá lucerna. Hořela stejným zlatým světlem.
Vedle ní ležel starý psí obojek.

Nevím, co to znamenalo. Ale od té doby věřím, že věrnost a láska jsou silnější než smrt.
A že někde tam, v temném lese, mě můj Rex pořád hlídá.