Když vaše dítě začne vyprávět podivné věci, smějete se. Když v noci pláče, utěšujete ho. Ale když vy sami jste svědky něčeho, co odporuje veškeré logice, váš svět se zhroutí během okamžiku.

To se nám stalo před několika týdny. Nejprve jsme si mysleli, že je to jen fáze, špatný sen, dětská představivost. Ale to, co jsme objevili za zrcadlem v pokoji našeho pětiletého syna, bylo skutečné — hrozivě skutečné. A teď už nic nebude jako dřív.

Všechno začalo šeptáním…
Náš syn je pět let. Veselý, zvědavý, občas stydlivý — jako každé dítě jeho věku. Ale najednou se něco změnilo. Byl nervózní, bázlivý, odmítal spát sám, zvlášť ve svém pokoji. Jedné noci vběhl k nám do ložnice s pláčem:

„Někdo je za zrcadlem… šeptá… volá mě…“

Manžel a já jsme se na sebe podívali. Dětské strachy, řekli jsme si. Něco, co dítě přejde. Ale on to opakoval každou noc — s takovou jistotou, že nás to mrazilo.

„Stojí za sklem. Sleduje mě…“

Samozřejmě jsme pokoj důkladně prohlédli. Pod postelí, v šatníku, za závěsy. I kolem velkého starožitného zrcadla na stěně. Všechno bylo normální.

Ale to zrcadlo… vyzařovalo zvláštní pocit, který neumím vysvětlit. Jako by nejen odráželo pokoj — ale sledovalo ho.

Noc, kdy se všechno změnilo
Byla pozdní večer. Manžel a já jsme sledovali film dole v obýváku. Všechno bylo tiché. Pak náš syn vběhl do místnosti. Bledý. Plakal. Rty se mu třásly.

„Vrátil se! Je za zrcadlem! Slyšel jsem jeho dech!“

Manžel těžce povzdechl a vstál. „Dobře,“ řekl. „Pojďme to znovu zkontrolovat.“

Ale tentokrát jsem to cítila i já. Něco bylo jiné. Když jsme vešli do jeho pokoje, vzduch tam byl… těžší. Nehybný. Příliš tichý.

Syn ukázal na zrcadlo a zašeptal:

„Je tam…“

Přistoupili jsme blíž. Nic. Ticho. Pak — viděla jsem to. Jen na vteřinu. Povrch zrcadla… se lehce zachvěl. Jako by jemný vánek pohnul jeho plochou. Manžel neváhal — udělal krok vpřed a zrcadlo strhl ze zdi.

A tehdy jsme zakřičeli.

Co bylo za zrcadlem?
Nebyla tam žádná zeď. Žádný sádrokarton. Žádné dřevo.
Za zrcadlem — bylo nic.

Černá, nekonečná propast. Ne jen prázdný prostor — něco špatného. Chlad, který vám proniká do kostí. A pak jsme to slyšeli.

Šepot. Jemný. Zlověstný.

A znal naše jména.

„Mami… tati…“

Zůstali jsme stát jako přikováni. Popadla jsem syna. Třásl se, ale už neplakal. Místo toho nás klidně sledoval a řekl:

„Vidíte? Říkal jsem pravdu. Je skutečný.“

Co následovalo, nás bude pronásledovat navždy
Druhý den ráno jsme zrcadlo pečlivě zabalili do silné látky, odvezli na chatu k manželovým rodičům v lese a hluboko za kůlnou ho zakopali.

Hloupé? Možná. Ale tu noc — poprvé po týdnech — náš syn spal klidně.

My ne.

Protože i bez zrcadla… ho stále cítíme.

Tu přítomnost. Co sleduje. Co čeká.

Začala jsem v noci slyšet slabé dýchání. Manžel tvrdí, že viděl stín za synem, když si hrál.

Zakryli jsme všechny lesklé plochy v domě. Žádná zrcadla. Žádné sklo. Ani lesklé spotřebiče. Ale už si nemyslím, že na tom záleží.

Protože dnes ráno přišel náš syn do kuchyně a řekl stejným klidným hlasem:

„Našel si jinou cestu. Brzy se vrátí.“

Co to bylo?
Snažili jsme se to vysvětlit rozumem. Paranormální jev? Dimenzionální trhlina? Halucinace? Sdílená iluze?

Nevím.

Vím jen, že za tím zrcadlem bylo něco. Něco skutečného. Něco starobylého. A teď, když jsme to narušili — nevíme, jak to odehnat.

Nejstrašidelnější na tom?