Existují sny, které jsou děsivější než skutečnost. Někdy jsou tak živé, že člověk má pocit, že dostává zprávu z jiného světa. Právě takový sen pronásledoval ženu z malé vesnice, matku vojáka, který před mnoha lety beze stopy zmizel. Její syn odešel do války a od té doby se po něm slehla zem. Žádný dopis, žádná zpráva, žádný důkaz o jeho smrti – jen ticho a prázdnota.
Ta žena však nikdy nepřestala doufat. Každý den věřila, že se syn jednou vrátí, že znovu uslyší jeho hlas. Ale roky ubíhaly a s nimi i její síly. Až jedné noci přišel sen, který jí obrátil celý život vzhůru nohama.
Ve snu stála uprostřed pusté, temné krajiny. Vzduch byl těžký, nehybný, a všude kolem panovalo ticho, z kterého mrazilo. A pak ho uviděla – svého syna. Stál jen pár kroků od ní, oblečený ve staré vojenské uniformě. Vypadal stejně jako tehdy, když odcházel, ale jeho oči byly jiné. Byly prázdné, plné hrůzy a utrpení.
„MAMI, JSEM NA ZEMI… ŽIJU – POMOC…“ zašeptal. Slova byla vyslovená v češtině – jazyce, který kdysi studoval při službě v armádě. Ona sama česky neuměla, ale ve snu rozuměla každé větě. Bylo to, jako by ta slova nešla přes uši, ale přímo do srdce.
Probudila se s křikem. Potila se, srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že vyskočí z hrudi. Nedokázala si vysvětlit, jestli to byl jen sen, nebo skutečný zoufalý vzkaz.
Další noci byly ještě horší. Syn se ve snu znovu objevil, ale tentokrát byl svázaný, jeho tvář pokrytá blátem a krví. Chtěl mluvit, ale nemohl – neměl jazyk. Jeho ústa byla znetvořená, a on vydával jen nesrozumitelné steny. Ten obraz se jí navždy vypálil do paměti.
Od té chvíle neměla klid. Nemohla spát, nemohla jíst. Dny trávila hledáním odpovědí. Procházela staré vojenské archivy, kontaktovala veterány, snažila se zjistit pravdu. Čím více pátrala, tím děsivější sny měla.
Lidé z vesnice si všimli, že se změnila. Přestala se smát, chodila jako stín. Říkala, že cítí, jak její syn stojí vedle ní, že slyší jeho hlas po nocích. Jednou přísahala, že cítila jeho chladné prsty na svém rameni.
Příběh se rozšířil i mezi novináře. Nejprve tomu nikdo nevěřil. Ale když začala popisovat detaily synovy uniformy a místa, která nemohla znát, někteří zpozorněli.
Starousedlíci začali mluvit o starých pověstech. Říkalo se, že v horách nedaleko vesnice býval tajný tábor, kde mizeli vojáci a vězni. Nikdo nevěděl, co se tam opravdu dělo, ale příběhy o mučení a záhadných zmizeních se vyprávěly celé generace.
Matka se rozhodla vydat se tam. Navzdory svému věku a slabosti se vydala na cestu. Tvrdila, že ji syn volá, že její sen je skutečný. Všichni ji považovali za šílenou, ale nikdo neměl odvahu jí to říct do očí.
„Slyším jeho hlas,“ šeptala. „Říká mi, že je na zemi… že žije… a že potřebuje moji pomoc.“
Její příběh rozdělil vesnici. Někteří tvrdili, že je to jen bolest, která ji přivedla k šílenství. Jiní byli přesvědčeni, že sny jsou skutečným poselstvím.
Každou noc, než usne, modlí se a volá jeho jméno. A občas tvrdí, že ho vidí v odrazu zrcadla nebo slyší jeho kroky za oknem. Jeho zoufalý šepot „MAMI, JSEM NA ZEMI… ŽIJU – POMOC…“ jí zní v hlavě neustále.
Byl to jen výplod zlomené mysli, nebo skutečné volání ze záhrobí? Nikdo nezná odpověď. Ale jedno je jisté – matčina láska je silnější než strach.