V den svatby stála Sonja před starým zrcadlem, oblečená do bílých šatů, které na ní působily těžce a cize. V rukou svírala kytici lučních květin, kterou jí natrhala její kamarádka Marie.
„Jsi silná, Sonjo. Pamatuj na to,“ zašeptala Marie, objímajíc ji zezadu.
Sonja přikývla, ale po tvářích jí už tekly slzy.

Obřad se konal v malé vesnické kapli. Ve vzduchu byl cítit vosk a povadlé květiny. Michal, její ženich, měl na sobě tmavý oblek a jeho šedé vlasy se leskly ve světle svící. Když se jí kněz zeptal, zda souhlasí, její hlas se zachvěl:
„Ano…,“ odpověděla sotva slyšitelně.

Pro hosty to byl okamžik štěstí. Všichni si mysleli, že mladá dívka má velké štěstí – bohatý muž z města, který ji vytrhne z chudoby. Ale Sonja věděla, že pravda je jiná. Její otec byl po uši v dluzích a hospodářství bylo na pokraji krachu. Michal nabídl řešení: sňatek výměnou za záchranu její rodiny.

Slzy jí stékaly po tváři, když jí navlékal na prst zlatý prsten. Nebyly to slzy štěstí. Byly to slzy strachu a zoufalství.

Nový život v cizím domě
Po svatbě ji Michal odvezl do svého městského domu – obrovské vily s vysokými stropy, mramorovými podlahami a tichými služebníky, kteří se jí klaněli při každém kroku. Sonja se cítila, jako by se ocitla v cizím světě.

Michal si jejího strachu všiml, jemně ji chytil za ruku a řekl:
„Dej si čas, abys zvykla. Teď je to tvůj domov.“

Ale ona měla pocit, že tu nikdy nebude doma. Její jednoduché vesnické střevíce a skromný pohled nepatřily do té chladné nádhery. Na stěnách visely portréty předků, jejichž oči ji znepokojivě sledovaly.

Ticho noci
Když přišel večer, poprosila, zda se může odebrat do svého pokoje. Michal, unavený po dlouhém dni, jí kývl na souhlas.
„Odpočiň si,“ pronesl, ale v jeho hlase bylo cosi, co Sonja nedokázala rozluštit.

Zavřela za sebou dveře a padla na obrovskou postel s hedvábným přehozem. Poprvé za celý den si dovolila tiše plakat do polštáře. Spánek nepřicházel. Myšlenky na rodinu a nejistou budoucnost ji dusily.

Zvuk vody
Najednou uslyšela zvuk – jemný, ale vytrvalý, jako kdyby někde tekla voda. Zpozorněla. Zvuk přicházel z koupelny za chodbou. Zpočátku si myslela, že je to jen vana napouštěná vodou, ale zvuk působil zvláštně, skoro tísnivě.

„A co když se Michalovi něco stalo?“ problesklo jí hlavou. Byl to starý muž, a kdyby mu přišlo špatně?

Srdce se jí rozbušilo. Přehodila si přes noční košili lehký župan a bosá se vydala do potemnělé chodby. Jen tenká čára světla prosvítala zpod dveří koupelny. Položila ruku na kliku.

Vtom zvuk vody ustal. Nastalo takové ticho, až jí naskočila husí kůže.

To, co spatřila
Dveře se prudce otevřely. Michal stál přímo před ní. Ale Sonja ho skoro nepoznala. Jeho mokré vlasy se lepily na čelo, tvář měl rudou a v očích podivný, téměř nebezpečný lesk.

Nejvíc ji však vyděsilo něco jiného – malá dřevěná skříňka, kterou držel v rukou. Z rohů jí kapala voda, jako by byla právě ponořená. Na Michalových pažích si všimla čerstvých šrámů, dlouhých a tenkých jako řezy.

Sonja ucouvla, dech se jí zadrhl.
„Co… co to je?“ zašeptala, ukazujíc na skříňku.

Michal chvíli mlčel, jeho oči potemněly.
„Dnes večer to nepotřebuješ vědět. Zítra… možná. Teď se mě ale neboj,“ pronesl tiše.

Jeho slova ji neuklidnila. Cítila, jak se jí podlamují kolena. Michal ji chytil za ruku – jeho dlaň byla ledová a vlhká.

Nevyslovená tajemství
Tu noc Sonja oka nezamhouřila. Slyšela jeho kroky na chodbě, dveře, které se otvíraly a zavíraly, a tlumené zvuky kovu. V hlavě jí vířily otázky: kdo je ten muž, kterého si vzala? Co skrývá ta skříňka? A proč má v očích ten podivný, mrazivý lesk?

Pochopila jediné: cena, kterou zaplatila za záchranu rodiny, může být daleko vyšší, než kdy čekala.