Žádný manžel, žádní přátelé – nikdo mi nezavolal, nikdo se ani neomluvil. Když lékař zaznamenal čas úmrtí, sestra mi předala její poslední dopis. Uvnitř byla jména, rezavý klíč a jedno DĚSIVÉ varování…

Sterilní ticho nemocničního pokoje se mi zařezávalo do uší. Přístroje kolem vydávaly monotónní zvuky, jako by odpočítávaly poslední okamžiky jejího života. Držela jsem její chladnou ruku, snažila se cítit alespoň kousek tepla, ale síla z ní pomalu vyprchávala. Za zdmi pokoje žil svět dál – smích, pláč, šeptaná slova naděje. Tady však panovalo jen prázdno.

Když monitor zazněl naposledy, cítila jsem, že jsem na světě úplně sama. Lékař bez emocí zapsal čas úmrtí a odešel, jako by uzavřel jednu kapitolu, která už nikoho nezajímala. Sestra se však na okamžik zastavila. V očích jí byla vidět lítost i jakési varování.
— Chtěla, abyste to dostala vy, — zašeptala, když mi podávala zažloutlou obálku.

Dopis
Obálka byla pomačkaná a těžká, jako by v sobě nesla víc než jen slova. Otevřela jsem ji třesoucíma se rukama. Našla jsem uvnitř seznam pěti jmen, z nichž jedno – soused Arsen – mi bylo povědomé. Dále tam byl starý rezavý klíč s podivnými rytinami a krátká zpráva, která mi rozbušila srdce:
„Neotvírej ty dveře po západu slunce, pokud uslyšíš kroky. To přijde pro ty, jejichž jména jsou zde.“

Četla jsem tu větu znovu a znovu, ale význam mi unikal. Proč já? Co znamenal ten klíč a proč jsou tam právě tato jména?

První noc
Když jsem se večer vrátila domů, manžel tam nebyl. Ani nezavolal. Seděla jsem v kuchyni, dopis a klíč ležely na stole, jako by mě pozorovaly. Za oknem padala tma a město tiše dýchalo.

Kolem deváté večer jsem uslyšela kroky na chodbě. Pomalu, vytrvale se blížily k našim dveřím. Srdce mi poskočilo. Nikdo u nás v tu dobu nebýval. Přistoupila jsem k dveřím a nahlédla kukátkem.

Chodba byla prázdná. Ale přesto jsem cítila, že tam někdo je. Dokonce jsem slyšela dech – hluboký a pomalý – hned za dveřmi.

Druhá návštěva
Další den jsem zavolala manželovi, ale odpověděl jen stručně:
— Nedělej si starosti, promluvíme si večer.

Ten večer se kroky vrátily. Byly hlasitější, skoro naléhavé. Stála jsem nehnutě a tiskla klíč v ruce, jako by mě měl ochránit. Pak se ozval tichý šepot:
— Pamatujeme si jména…

Odtáhla jsem se od dveří, srdce mi bušilo tak, že jsem měla pocit, že mě zradí.

Mizící jména
Za dva dny přišla děsivá zpráva. Pan Arsen, náš starý soused, byl nalezen mrtvý u vchodu do domu. Jeho tvář byla bledá, jako by z něj vyprchal veškerý život.

Okamžitě jsem vytáhla dopis. Jeho jméno bylo rozmazané, téměř vymazané z papíru. Klíč se mi zdál těžší a studenější než dřív.

Reakce manžela
Když se manžel konečně vrátil domů, ukázala jsem mu dopis. Zbledl, jako by viděl ducha.
— Neměla jsi to číst, řekl chraplavě. — Teď už jsi součástí toho všeho.
— Součástí čeho? Co znamenají ta jména? A k čemu je ten klíč?
On jen zavrtěl hlavou a zavřel dopis do zásuvky.
— Ať se děje cokoliv, po setmění dveře neotvírej. Pokud uslyšíš ty kroky, ani se nehni.

Stoupající strach
Každou noc se kroky vracely. Vždy se zastavily před našimi dveřmi. Někdy se ozvalo slabé klepání, jindy tiché mumlání. Měla jsem pocit, že čekají, až udělám chybu.