Nejdřív nastalo ticho. Pak se ozval šepot.

— „To jako vážně? Kdo by ji přijal do práce?“
— „Programátorka? V jejím věku?“
— „To musí být vtip.“
— „Pamatuje si vůbec, jak se zapíná počítač?“

Někteří se smáli nahlas, jiní jen potají. Několik mladých lidí vytáhlo mobil a začalo natáčet stories. A pár z nich si dokonce dovolilo jedovaté poznámky přímo do její přítomnosti.

Nikdo z nich netušil, kdo ta starší žena ve skutečnosti je.

Nepřišla tam pro soucit ani výjimky. Nemluvila o vnoučatech, důchodu ani bolavých zádech. Jen tiše usedla na kraj místnosti, otevřela firemní notebook a začala číst zadání testu.

Jmenovala se Margarita Sergejevna. Bylo jí 63 let.

A přišla na výběrové řízení na stáž v jedné z nejprestižnějších IT firem v zemi. Na pozici junior programátorky.

Začátek, který nikdo nečekal
Ještě před pěti lety Margarita netušila, jak poslat e-mail. Zemřel jí manžel, musela podstoupit náročnou operaci a po odchodu do důchodu zůstala sama. Bez směru, bez cíle.

Rodina jí nabízela odpočinek, pletení, zahrádku.
Ale pak jí vnuk ukázal jednoduchou logickou hru na počítači. A něco v ní se probudilo.

Začala číst první knihu o Pythonu. Pak druhou. Přihlásila se na online kurz. První lekce jí připadaly jako čínština. Kód nefungoval, chybovala v každém řádku, ale nevzdala se.

Za dva roky prošla přes 30 různých kurzů. Dělala si poznámky, cvičila každý den, často i po nocích. Nechápala vše hned. Ale vytrvala. Bez učitelů, bez doučování, bez jakékoli pomoci. Jen ona, její starý notebook a touha něco dokázat.

Den zkoušky
Když se otevřelo výběrové řízení na stáž, nevěřila, že by měla šanci. Ale pozvánka dorazila.

Dostala technické zadání. Vyřešila ho. Ne dokonale, ale poctivě a samostatně.

Pak přišla pozvánka na finální kolo — živé programování před očima firemních vývojářů.

Právě tam si jí všimli mladí uchazeči. A začali se smát.
Ale zatímco se bavili, ona klidně psala.

Četla zadání, navrhla řešení, sestavila algoritmus. Kódovala pomalu, ale jistě. Za třicet minut odevzdala řešení.

A pak… naprosté ticho. Tentokrát plné překvapení.

Jeden z inženýrů tiše řekl svému kolegovi:
— „Předčila tři naše junior vývojáře…“

Obrat, který nikdo nečekal
Druhý den se její příběh začal šířit interními firemními kanály. Ale ne jako vtip.

Lidé psali:
„Tak takhle vypadá skutečné odhodlání.“
„Inspirace pro celý tým.“
„Věk není překážka. Jen výmluva.“

Margaritě nenabídli jen stáž. Požádali ji, aby vedla interní semináře. Ne o kódování. O motivaci. O vytrvalosti.

Dnes má v kanceláři u okna vlastní stůl, dva monitory, šedé sako a šálek kávy. Pracuje tiše, soustředěně.

A ti, kdo se jí kdysi smáli? Ti teď klepou na dveře a ptají se:
— „Paní Margarita, mohla byste se mi podívat na kód?“

A už nikdy se nikdo nezeptal, jestli ví, jak se zapíná počítač.