Ráno začalo úplně obyčejně. Záclony mírně roztažené, byt klidný, všude ticho. Šla jsem do kuchyně udělat si kávu — a v tu chvíli jsem ztuhla.

Na zdi, přesně mezi kuchyní a obývákem, byla podivná růžová hmota, která se táhla z tenké škvíry ve zdi. Lesklá, slizká, podivně měkká a… působila živě.

Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká stavební vada. Pěna, izolace, nebo snad plíseň. Ale ta barva, textura a jemný zápach, který se vznášel kolem — to nebylo normální.

Protože byt jen pronajímám, okamžitě jsem zavolala majiteli. Přijel během půl hodiny. A tehdy to začalo být divné.

Tvrdil, že o nic nejde. Ale jeho chování mluvilo jinak
Majitel se na tu věc podíval jen letmo a rychle řekl:
— „To nic není, jen stará montážní pěna. Zvlhne a někdy takhle prosákne. Klid.“

Vzal si rukavice, otřel kousek hmoty papírovou utěrkou a chystal se odejít. Ani se pořádně nerozhlédl, nezeptal se, kdy to vzniklo, jak to vypadalo včera.
Choval se nervózně, spěchal, vyhýbal se mému pohledu.

Věděla jsem, že mi neříká pravdu.

Rozhodla jsem se to prozkoumat sama
Když odešel, byt se ponořil do tíživého ticha. A tehdy jsem to zaslechla — šelest. Jemný, sotva slyšitelný… ze zdi.

Vzala jsem si rukavice, baterku a kuchyňský nůž. Přisunula jsem si stoličku ke zdi a začala opatrně rozšiřovat trhlinu, ze které ta hmota vytékala. Kousky omítky odpadávaly, hmota se táhla jako sliz.

A pak se to pohnulo.

Pak přišel zápach
Nejdřív slabý, téměř neznatelný. Ale zvláštní. Cítila jsem něco shnilého, jakoby organického.

Když jsem do škvíry posvítila baterkou, uviděla jsem… něco.
Mezi kabely a trubkami bylo něco mokrého, dužinatého. Vypadalo to jako tkáň. Jako maso.
Přesněji — jako živá hmota.

A pak jsem to spatřila:
oko.
Zakalené, matné… ale sledovalo mě.

To nebyl hlodavec. Ani plíseň. Bylo to něco jiného
Couvla jsem a vyjekla. Nůž mi vypadl z ruky. Srdce mi bušilo jako nikdy.
To, co jsem viděla, nebylo normální. Nebyl to žádný známý tvor. Ani žádný stavební prvek.

Bylo to živé. Reagovalo na světlo. Na pohyb.

Zvedla jsem telefon a volala policii. Nevěřili mi. „Asi krysa,“ řekli. Ale po chvíli váhání poslali hlídku.

Reakce policisty mluvila za vše
Mladý muž v uniformě přišel a působil znuděně. Posvítil si baterkou do škvíry. Jeho výraz se změnil okamžitě.
Ustoupil a zavolal posily.

Řekl jen:
— „Máme problém. Velký problém.“

Vyvedli mě z bytu. Zakázali mi se tam vrátit. Přes noc jsem spala u kamarádky.

Co našli, nikdo nechce komentovat
Druhý den mi volali.
Uvnitř zdi našli organické zbytky neznámého původu. Nešlo o zvíře. Nešlo o běžné stavební materiály.
Víc mi říct nemohli.

Policista, který mi to oznámil, řekl pouze:
— „Tohle jste neměla vidět.“

Majitel bytu zmizel
Od té doby je jeho telefon vypnutý. Na email neodpovídá.
Jeho kancelář prázdná.
Sousedé šeptem říkají, že „vždycky byl divný“. Ale nikdo netušil jak moc.

Já se tam už nikdy nevrátím
Od té doby mám noční můry. Sním o tom oku. O pohybu ve zdi. O tom pachu.
Bojím se dotknout jakéhokoliv rohu, jakékoliv praskliny.

Protože jestli něco takového bylo v mé zdi, kdo ví, co je za dalšími?

Jestli někdy uvidíte něco divného na zdi — neignorujte to.
A nenechte se uchlácholit slovy: „To nic není, jen stará pěna.“

Protože někdy, za omítkou, se může skrývat něco, co nemělo nikdy existovat.