Uběhl téměř rok od chvíle, kdy odešel. Čas nezhojil nic. Naopak — bolest jen sílila. Každou neděli si oblékla černé šaty, uvázala černý šátek a nesla čerstvé gladioly na to jediné místo, kde se s ním mohla ještě cítit blízko — na jeho hrob.

Ten den začal jako každý jiný. Studený ranní vzduch. Ticho mezi náhrobky. Pomalu kráčela po štěrkové cestičce, ale když dorazila ke známé mramorové desce, něco ji zarazilo. Zastavila se. Něco bylo špatně.

Zpočátku si myslela, že jde jen o hru světla. Mžourala očima, ale to, co spatřila, jí sevřelo hrdlo.

Vedle hrobu zela tmavá, nerovná díra v zemi. Hlína byla čerstvá, jakoby někdo nedávno kopal. Ale odkud? Zvenčí? Nebo snad… zevnitř?

Zůstala stát jako zkamenělá. Květiny jí vypadly z rukou a dopadly vedle díry. Její srdce bilo jako o závod. Pomalu poklekla, jedna ruka se automaticky dotkla studeného kamene, jako by u něj hledala oporu. V hrudi rostl dusivý tlak.

— To přece není možné… někdo chtěl otevřít hrob? — zašeptala.

Myšlenky jí vířily hlavou: vandalismus? černá magie? posedlost mrtvými? proč ale zrovna on? proč jeho hrob?

Přes veškerý strach se naklonila blíž a pohlédla do temného otvoru. Z otvoru se linul chlad a zatuchlý pach. A pak to uviděla.

Asi metr a půl hluboko, mezi zeminou, ležel sáček. Starý, z hrubého plátna, pevně svázaný provazem. A hýbal se.

Ucouvla. Oči se jí rozšířily hrůzou, ruce se roztřásly. Sáhla po telefonu a s třesoucími se prsty vytočila číslo správce hřbitova.

Dorazil během patnácti minut s dvěma pracovníky. Všichni mlčeli. Když zasvítili baterkou do díry, sáček tam stále byl. Už se nehýbal, ale ve vzduchu viselo něco těžkého, neviditelného.

Začali ho opatrně vytahovat. Sáček byl těžký. Opatrně ho rozvázali.

Uvnitř nebyla žádná těla. Žádné kosti. Ani nic, co by do hrobu patřilo.

Byla tam panenka.

Starodávná. Ušitá z látky. Ručně vyrobená. Oči měla z černých korálků a pusu přešitou silnou černou nití do kříže. Byla zabalená do hadru potřísněného temnou tekutinou. A na jejím hrudníku byl přišitý útržek papíru s ženským písmem:

„Neodejdeš. Já jsem tady.“

Správce ustoupil, přežehnal se. Jeden z dělníků panenku odkopl a zašlápl, jako by se snažil přerušit její moc. Ale vdova zůstala stát jako přikovaná. Ten vzkaz… Ta slova… To ona je kdysi vyslovila.

V nemocnici. Těsně před jeho posledním dechem. Nikdo u toho nebyl. Nikdo ji nemohl slyšet.

Kdo to napsal? A proč to zakopal do hrobu jejího manžela?

Zavolali policii. Panenku i vzkaz odvezli. Slíbili vyšetřování. Ale týdny plynuly a odpovědi nepřicházely. Jen ticho.

Od té doby se k hrobu už nikdy nevrátila. Přestěhovala se k sestře, do jiného města. Ale každou neděli v noci měla stejný sen: její muž stál na okraji díry, mlčky ji pozoroval. A u jeho nohou ležela ta panenka.

Někteří říkají, že to byla jen morbidní žert. Jiní tvrdí, že šlo o rituál. Něco, co se mělo udržet pod zemí… ale nebylo to možné.

Ale ona ví jedno: toho dne bylo něco probuzeno.
A teď to nechce být znovu pohřbeno.