Odjížděl jsem na dovolenou s pocitem úlevy. Za sebou jsem nechal měsíce chaosu, bolestivý rozchod a vyčerpání, které mě táhlo ke dnu. Potřeboval jsem zmizet, aspoň na chvíli. Pryč od všeho — lidí, zvuků, myšlenek. A moře mi to všechno dalo. Slunce, klid, večery s kamarádem, dlouhé rozhovory, smích. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že se život začíná vracet do normálu.

Ale všechno se změnilo v momentě, kdy jsem vstoupil na svou zahradu.

Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně. Branka zamčená, auto na svém místě, okna neporušená. Zhluboka jsem se nadechl a myslel si, že mě konečně čeká klid.

A pak jsem to uviděl.

Uprostřed mé pečlivě posekané trávy zela hluboká jáma. Ne nepravidelná nebo rozrytá — byla přesně obdélníková, úhledně vykopaná, hluboká. Připomínala hrob. A ne jen tak náhodou.

Zarazil jsem se. Tělem mi projel mráz.

Tohle nebyla náhoda. Nebyla to stavební práce ani omyl. Někdo tu jámu úmyslně vykopal. Na mé zahradě. A chtěl, abych ji našel.

Pomalu jsem ji obešel. Vedle ležela odhozená lopata. V trávě zřetelné otisky bot. Kdo to dělal, musel tu být dlouho. Kopal s nasazením, pečlivě. Jako by měl všechen čas světa.

Začaly se mi třást ruce. V hrdle jsem měl sucho. Srdce mi bušilo až v uších. To nebyla žádná hloupá sranda. Byl to vzkaz. Tichý, hrozivý, cílený.

Vběhl jsem do domu a okamžitě zapnul počítač. Doma mám dvě bezpečnostní kamery — jednu u branky, druhou zaměřenou na dvorek.

Začal jsem přetáčet záznamy posledních dní. První dva dny — nic. Třetí den — světla auta projela kolem. A pak, čtvrté noci…

On.

Postava celá v černém. Kapuce naražená hluboko do čela. Obličej nebyl vidět. Přelezl branku s naprostou samozřejmostí, jako by to dělal denně. Zamířil přímo na prostředek zahrady. Postavil si lopatu a začal kopat.

Pomalu. Klidně. Přesně. Občas se narovnal… a podíval se přímo do kamery. Věděl, že ho sleduju.

Kopal celou noc. Těsně před svítáním skončil. Několik vteřin stál u jámy, jako by ji hodnotil… Pak sebral lopatu a odešel. Žádný vzkaz, žádný odpad, žádné slovo. Jen ta jáma.

Zůstal jsem sedět jako přimražený před monitorem.

Tohle nebyl vtip. Nebyla to náhoda. Bylo to cílené. A bylo to pro mě.

Zavolal jsem policii. Formálně jsem nahlásil „vniknutí na pozemek“, ale i jim bylo jasné, že tohle není jen přestupek. Volal jsem přátelům. Bývalé. Přehrával jsem si v hlavě, komu jsem mohl ublížit. Kdo by měl důvod mě takhle děsit?

A pak přišla zpráva. Telefon zavibroval.

Anonymní. Bez jména. Bez kontaktu.

„Teď víš, jaké to je stát na okraji. Zvykej si.“

Sedl jsem si. Nohy mě neudržely. Srdce mi bilo jako o závod. Slova na displeji mi tančila před očima jako živá hrozba.

Už bylo jasné: tohle neskončilo.
Tohle teprve začíná.