Bylo dusné, žhavé odpoledne. Vzduch se ani nepohnul, asfalt se tavil pod nohama a jediné, po čem jsem toužila, bylo dostat se domů, zavřít se a pustit klimatizaci. Ještě předtím jsem se ale zastavila v supermarketu, abych nakoupila něco k večeři.

Procházela jsem parkovištěm a přivírala oči před ostrým sluncem, když mě něco přimělo zastavit se. V jednom zaparkovaném autě jsem zahlédla pohyb. Přistoupila jsem blíž… a ztuhla.

Uvnitř auta seděl německý ovčák. Okna byla úplně zavřená, slunce pražilo přímo na vůz. Pes těžce oddychoval, jazyk mu visel z tlamy, oči měl zastřené. Nepohyboval se, už ani neštěkal – vypadal, jako by to vzdal. Každý ví, že když je venku 30 °C, uvnitř auta to může během pár minut přesáhnout 50 °C. Ten pes tam doslova umíral.

Na předním skle ležel papírek s telefonním číslem. Okamžitě jsem ho vytočila. Zvedl to muž.

Snažila jsem se mluvit klidně:

— „Váš pes je zavřený v autě, je mu špatně. Prosím, vraťte se co nejdřív.“

Jeho odpověď mě šokovala:

— „Nechal jsem mu vodu. Do toho vám nic není.“

Podívala jsem se znovu. Ano, voda tam byla – ale v zavřené PET lahvi. Jak z ní asi měl pít?

Srdce mi bušilo. Bylo jasné, že muž se nevrátí hned. A ten pes neměl čas.

Už jsem neváhala. Vzala jsem kámen, který ležel u chodníku, a udeřila s ním do okna.

Jednou. Podruhé. Napotřetí se sklo roztříštilo. Rozbila jsem ho úplně a sáhla dovnitř. Alarm začal vřískat, ale mně to bylo jedno. Otevřela jsem dveře a psa vytáhla ven.

Zhroutil se na zem, lapal po dechu. Vylila jsem na něj zbytek vody, co jsem měla u sebe, zvlhčila mu tlapu, hlavu, hruď. Lidé se začali sbíhat, někteří točili na mobil. Ale já vnímala jen jedno – že znovu dýchá.

O pár minut později dorazil majitel.

Neutíkal ke psu. Ani se na něj nepodíval.

Přišel rovnou ke mně, rudý vzteky:

— „Co si to dovolujete?! Rozbila jste mi okno! Volám policii!“

— „Klidně volejte,“ řekla jsem klidně. „A vysvětlete jim taky, jak jste málem zabil vlastního psa.“

Policie přijela rychle. Popsala jsem jim, co se stalo, ukázala pořezané ruce, videa od svědků. Muž zuřil, vyhrožoval žalobou. Ale pak se situace obrátila.

Jeden z policistů se ho zeptal:

— „Můžete nám ukázat doklady od psa?“

Muž znejistěl:

— „No… on je od kamaráda, žádné papíry nemám… jsou doma.“

— „A očkovací průkaz? Čip? Máte důkaz, že je opravdu váš?“

Muž mlčel.

Druhý policista se na mě podíval:

— „Chcete podat trestní oznámení za týrání zvířat?“

Přikývla jsem.

Policie zavolala útulek. Pes byl okamžitě odebrán. Muž bude čelit důsledkům svého jednání.

Musela jsem ještě na služebnu, podat výpověď. Když jsem se vrátila domů, byla jsem vyčerpaná. Ale něco mě nutilo stále na toho psa myslet.

Druhý den mi zavolal pracovník útulku:

— „Má se líp. Jestli chcete, můžete se na něj přijít podívat. Kdykoli někdo vstoupí, zvedne hlavu a hledá vás očima.“

Šla jsem hned.

Ležel v chladném kotci, s miskou vody. Když mě uviděl, zvedl se a pomalu ke mně došel. Neštěkal. Jen se opřel hlavou o moje nohy.

Neměla jsem v plánu adoptovat psa. Ale v tu chvíli jsem věděla, že je to nevyhnutelné.

Dnes vyplňuji papíry k adopci.

Ten den jsem nezměnila svět. Ale zachránila jsem jeden život. A možná si mě ten život vybral právě včas.